Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 Cmo 212/2015-51, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, č. j. 50 Cm 111/2014-35, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 50 Cm 111/2014-35, zastavil řízení podle § 96 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 Cmo 212/2015-51, potvrdil rozhodnutí s odůvodněním, že také podle něj jsou ve věci dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá. Porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecného soudu nedošlo k vykročení z ústavního rámce jeho činnosti. Takové pochybení v daném případě nezjistil. Zohlednil, že předmětem řízení byla z hlediska dovolacího řízení bagatelní částka nepřevyšující 50 000 Kč a proti rozhodnutí odvolacího soudu tak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo přípustné dovolání, tím spíše opodstatněná ústavní stížnost (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Ústavní soud neshledal, že by tato bagatelní věc měla širší společenský dosah a že napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu