Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky G. M. G., zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2010 sp. zn. 8 To 128/2010 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. února 2010 sp. zn. 1 T 25/2009, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který po odstranění vad splňoval formální podmínky stanovené zákonem, stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její trestní věci. Tvrdila, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel, obsažených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto pohledu obecným soudům vytkla, že "provedly dokazování naprosto jednostranně", "omezily se pouze na důkazy navržené obžalobou" a její "důkazní návrhy byly pominuty". Dále namítala, že ačkoliv si zvolila obhájce JUDr. V. T., jemuž udělila plnou moc, proběhlo odvolací řízení bez něj. Uzavřela, že odvolací soud chybně neakceptoval předloženou žádost tohoto obhájce o odročení veřejného zasedání a projednal odvolání ve veřejném zasedání za účasti obhájce jiného, k němuž neměla důvěru, namítala jeho podjatost a vůči jeho postupu, případně nečinnosti opakovaně podávala stížnosti. Pro uvedené se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Kromě výtek obecně formulovaných v podobě, jak uvedeny, stěžovatelka nekonfrontuje rozhodovací důvody obecných soudů konkrétními argumentačními tvrzeními (k povinnosti tvrzení srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Stěžovatelka ve vazbě na povinnost tvrzení nepředkládá, které důkazní návrhy vznesla a v této souvislosti ani žádná tvrzení o relevantních vadách připínajících se k nevyhověním jejím důkazním návrhům; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke skutkům ohledně nichž uznal stěžovatelku vinnou a k nim uplatněným důkazním návrhům se nepodávají (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Pokud se týče výtek nerespektování zastupování zvoleným obhájcem, Krajský soud v Plzni aplikoval § 37 odst. 2 tr. řádu, přičemž důvody, o nějž tento postup opírá, řádně vyložil. I zde třeba uvést, že tyto konkrétní důvody stěžovatelka argumentačně nerozporuje. Soud rovněž přiměřeně vysvětlil, proč považuje ustanoveného obhájce oproti tvrzením stěžovatelky (§ 40 tr. řádu) za způsobilého řádně ji zastupovat (s. 16-17 rozsudku); konečně i Ústavní soud v minulosti opakovně akcentoval, že důvodnou obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obviněných nelze vyloučit a je na obecném soudu, aby kontextuálně posoudil všechny relevantní okolnosti, které ji zakládají (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 83/96, II. ÚS 2448/08). Takto se v daném případě před odvolacím soudem, když i v ostatním odvolací soud své závěry precizně odůvodnil, ústavně akceptovatelným způsobem stalo. V důsledku toho, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených zpráv, jichž se stěžovatelka dovolávala, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu