IV. ÚS 3222/16

Odůvodnění

V ústavní stížnosti napadá obchodní společnost SUXESS spol. s r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalovaná") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle jejího názoru porušilo její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí, z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se zjišťuje: Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno v rámci řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004. V tomto sporu se žalobkyně PROTON, spol. s r. o., žalobou domáhá toho, aby žalované bylo uloženo vydat žalobkyni 44 952 ks kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitenta TOMA, a. s. o jmenovité hodnotě každé akcie 1 000,- Kč, in eventum zaplatit žalobkyni 27 195 960,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 24 Cm 89/2004.

V odvolacím řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze v senátu 5 Cmo, složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudkyň JUDr. Vladislavy Riegrové a JUDr. J. S.. V rámci odvolacího řízení vznesla žalovaná námitku podjatosti soudkyň Riegrové a S., kterou zdůvodnila tvrzením, že soudkyně Riegrová rozhodovala v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cmo 119/2009, v němž prý po stránce skutkových a personálních okolností šlo o téměř shodnou věc s věcí posuzovanou v nynějším řízení, a soudkyně S. rozhodovala o téže věci jako samosoudkyně soudu prvního stupně v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005.

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 6. 2016 č. j. 20 Nd 198/2016-894 Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladislavy Riegrové a JUDr. J. S. tak, že jmenované soudkyně nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 24 Cm 89/2004. Nejvyšší soud s odkazem na vyjádření obou soudkyň dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti obou výše jmenovaných soudkyň. III.

Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o nepodjatosti obou soudkyň Vrchního soudu v Praze a s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995 sp. zn. 7 Cdo 69/92 namítá, že soudce je vyloučen také proto, že při svém procesním působení u soudu nižšího stupně získal o věci vědomosti té povahy, která vyvolává pochybnosti o vnitřní nezávislosti soudních instancí a legalitě aplikovaných poznatků, resp. i pochybnosti o soudcově nestrannosti. V minulosti soudkyně JUDr. Riegrová rozhodovala i ve věci sp. zn. 9 Cmo 119/2009 a nepochybně prý tak načerpala poznatky z této věci, takže by měla být, podle názoru stěžovatelky, z projednávání a rozhodování v předmětné věci podle ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Podle názoru stěžovatelky rovněž u druhé soudkyně Vrchního soudu v Praze, JUDr. S. jsou důvody pro její vyloučení z důvodu podjatosti, neboť jmenovaná soudkyně rozhodovala ve věci sp. zn. 53 Cm 2/2005 (skutkově a právně obdobné věci) jako samosoudkyně Městského soudu v Praze. Soudkyni JUDr. S. stěžovatelka navíc vytýká, že dne 11. 1. 2010 vydala Středisku cenných papírů pokyn, na jehož základě provedlo toto středisko změnu registrace na účtu stěžovatelky, takže z jejího majetkového účtu bylo dne 13. 1. 2010 odepsáno 45 577 kusů předmětných kmenových akcií, i když prý tato soudkyně podle názoru stěžovatelky neměla žádné zákonné oprávnění do řízení vedeného jiným zákonným soudcem zasáhnout. JUDr. J. S. stěžovatelka dále vytýká, že vydala pokyn s žádostí o zrušení registrovaného předběžného opatření ohledně 48 214 kusů akcií, i když tímto předběžným opatřením bylo blokováno pouze 3 262 kusů těchto akcií. Výše jmenovaná soudkyně tak byla seznámena se shodnými skutkovými okolnostmi obou případů, což údajně vede k závěru o porušení zásady nestrannosti soudce, a to v neprospěch stěžovatelky, která je žalovanou v obou řízeních. Jednání této soudkyně považuje stěžovatelka za neprofesionální, které údajně ve svém důsledku znamená zneužití pravomoci úřední osoby. Stěžovatelka uvádí, že dne 7. 6. 2011 podala k předsedovi Městského soudu v Praze JUDr. J. S. podnět k zahájení kárného řízení, které shledal místopředseda tohoto soudu nedůvodným s tím, že namítané porušení procesních práv je možné uplatnit prostřednictvím opravných prostředků či jiných procesních instrumentů. Porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny shledává stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval všemi jejími námitkami a v tomto smyslu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14, ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15, resp. nález ze dne 26. 4. 2005 Pl. ÚS 11/04). Nejvyšší soud prý nepodrobil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou objektivnímu testu nepodjatosti obou soudkyň. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2016, stěžovatelka namítla podjatost člena IV. senátu Ústavního soudu, soudce JUDr. J. J. s tím, že JUDr. J. J. jako dřívější místopředseda Městského soudu v Praze neshledal postup JUDr. S. "nijak závadným". Stěžovatelka však s tímto hodnocením "dlouhodobě nesouhlasí".

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti člena IV. senátu Ústavního soudu JUDr. J. J.. Usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3222/16 rozhodl, že soudce JUDr. J. J. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3222/16. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k pojednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce nelze odhlédnout ani od objektivního hlediska, představovaného tzv. zdáním nezávislosti soudce a jeho nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje existenci dostatečných záruk, vylučujících jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti (srovnej např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533. resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2252/16, dostupné na http://nalus.usoud,cz).

K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí v konkrétní věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové intenzity, že i přes zákonem stanovenou povinnost objektivity vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci, účastníkům, případně jejich zástupcům, je proto třeba posoudit v konkrétním případě ze dvou, vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha vztahu a zda jde o vztah intenzivní (viz např. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).

Jak již konstatoval Nejvyšší soud, stěžovatelka nepředložila (a nečiní tak ani nyní, v projednávané ústavní stížnosti) žádné relevantní námitky, či tvrzení, z nichž by bylo možné usuzovat, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti obou výše jmenovaných soudkyň Vrchního soudu v Praze. Důvody, resp. spíše výhrady, které stěžovatelka spojuje s procesním postupem a rozhodováním obou soudkyň v jiných, skutkově obdobných věcech, v nichž byla či je stěžovatelka jednou ze stran sporu, nezavdávají možnost úspěšně dovodit závěr o podjatosti.

Ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů vylučuje, aby důvodem podjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v postupu v řízení v projednávané věci, nebo v rozhodování takového soudce (soudců) v jiných věcech, přičemž je zcela irelevantní, zda věci byly rozhodovány u téhož soudu či u soudu nižšího či vyššího stupně. V námitkách stěžovatelky nelze nalézt jediný argument, který by zavdal alespoň pochybnosti o podjatosti jmenovaných soudkyň, resp. o vztahu těchto soudkyň k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Tvrzení stěžovatelky o podjatosti jmenovaných soudkyň nedokládají nic jiného, než pouze subjektivní pocit stěžovatelky o příčinách jejích procesních neúspěchů ve "skutkově shodných věcech". Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa dne 4. 9. 2017 předložil III. senátu Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s jeho § 37 odst. 2 a podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2017 (dostupný na http://www.usoud.cz/de/organizace-us/) k rozhodnutí otázku jeho případného vyloučení z projednání a rozhodování ústavní stížnosti, která mu jako soudci zpravodajovi napadla pod sp. zn. IV. ÚS 3222/16. Jde o ústavní stížnost obchodní společnosti SUXESS spol. s r. o., ve které je napadeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 20 Nd 198/2016-894. Tímto usnesením byla odmítnuta námitka podjatosti, jíž se stěžovatelka domáhala vyloučení soudkyň JUDr. Vladislavy Riegrové, Ph.D., a JUDr. J. S., z projednávání a rozhodnutí o jejím odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 24 Cm 89/2004. V tomto podání odkazuje stěžovatelka na odůvodnění své ústavní stížnosti, ve kterém uvádí, že dne 7. 6. 2011 podala k předsedovi Městského soudu v Praze JUDr. J. S. podnět k zahájení kárného řízení proti soudkyni JUDr. J. S.. Místopředsedou soudu JUDr. Jaromírem Jirsou byl podnět stěžovatelky shledán jako nedůvodný s tím, že namítané porušení procesních práv je možné uplatnit prostřednictvím opravných prostředků či jiných procesních instrumentů, nicméně k přípisu místopředsedy soudu bylo přiloženo i vyjádření soudkyně JUDr. J. S.. Z něj podle stěžovatelky vyplývají další zásadní skutečnosti. Soudkyně JUDr. S. měla dle svých tvrzení dospět k závěru, že je třeba o existenci pravomocných rozhodnutí soudu vyrozumět Středisko cenných papírů jako orgán pověřený vedením evidence cenných papírů, neboť dříve vydaná předběžná opatření měla za následek registraci pozastavení výkonu práva majitele nakládat s cennými papíry v neprospěch žalované společnosti. Soudkyně JUDr. J. S. tak měla výslovně konstatovat, že svým pokynem řešila situaci více předběžných opatření, sama přitom vydala pouze jediné.

Ve sdělení k tomuto podání soudce Jaromír Jirsa uvádí, že nemá žádný vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům, ani k věci samé. Uvedenou stížnost vyřizoval v režimu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a nejde proto o případ, na který pamatuje § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal důvod pro postup podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu sdělení stěžovatele a obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 3222/16, přičemž dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce.

Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení, nebo k věci samotné, anebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na vydání rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností. Žádné takové skutečnosti však v dané věci zjištěny nebyly; v minulosti existující kompetence soudce Jaromíra Jirsy se týkala stížnostního řízení podle zákona o soudech a soudcích, nikoli však rozhodování ve věci, která je předmětem řízení o ústavní stížnosti.

Protože nejsou naplněny podmínky § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Filip v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu