Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, jímž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizovala s právním názorem obecných soudů, že se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Namítala přitom, že sdělení Univerzity Karlovy v Praze (dále jen "žalovaná"), že se stěžovatelkou "nebyl dále sjednán pracovní poměr pouze z důvodů odborných", bylo nepravdivé a bylo jím neoprávněně zasaženo do jejího práva na ochranu cti a lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelce nebylo zřejmé, na základě jakých poznatků obecné soudy dospěly ještě před vlastním jednáním ve věci samé k závěru o zjevné bezúspěšnosti uplatňovaného práva. Uvedené tvrzení bylo dle stěžovatelky v rozporu se zákonem a znamenalo značný zásah do jejích ústavně zaručených práv. V důsledku postupu obecných soudů se stěžovatelka cítila být bezdůvodně znevýhodněná a neoprávněně zdiskreditovaná, jelikož obecné soudy svými usneseními v podstatě akceptovaly jednání žalované a předčasně meritorně rozhodly, aniž by zvážily význam dobrého jména, cti a pověsti stěžovatelky, čímž došlo k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V obou napadených usneseních taktéž absentovalo řádné odůvodnění, pročež jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Tím došlo dle názoru stěžovatelky rovněž k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, zrušil. II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného práva, přičemž ve svých závěrech nevybočily z mezí stanovených § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností shledal Ústavní soud jejich rozhodnutí ústavně konformními. Ke shodnému závěru ostatně Ústavní soud dospěl i v usneseních, sp. zn. IV. ÚS 267/06, IV. ÚS 268/06, IV. ÚS 321/06 a IV. ÚS 322/06, v nichž se zabýval skutkově a právně totožnými okolnostmi. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 10. 2006 Miloslav Výborný předseda senátu