Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. února 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Kavero Consulting a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 154/2005 ze dne 7. 6. 2007 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 26 Co 449/2007 ze dne 20. 11. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 815/2008 ze dne 26. 11. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva zaručovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení peněžité částky, jako škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s vyklizením žalovaného z nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele. Soud I. stupně vycházel po provedeném dokazování z právního názoru, s nímž se posléze ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, totiž názoru, že vyklizení žalovaného stěžovatelem z předmětné nemovitosti nesplňuje zákonem stanovené podmínky tzv. dovolené svépomoci podle § 6 občanského zákoníku, neboť v daném případě nešlo o bezprostředně hrozící neoprávněný zásah, a tudíž příčinou vzniku nákladů stěžovatele nebylo jednání žalovaného. Dovolání stěžovatele, jež obsahovalo v zásadě podobnou argumentaci jako nyní jeho ústavní stížnost, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 365/2006, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě tvrdí, že výkonu jeho vlastnického práva nebyla přiznána náležitá ochrana, napadená rozhodnutí nereflektovala specifika předmětné věci, obecné soudy věc neposuzovaly dostatečně citlivě, přitom dává najevo názor, že využití soudní ochrany ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny je právem, nikoliv povinností, a nelze tak nikoho nutit, aby se obracel na soud a upírat možnost zajistit si právo sám, pokud nezasahuje do cizích práv.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou. Odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. Na zdůvodnění napadených rozhodnutí lze tak zcela odkázat. Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu