Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. I. S., bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. června 2009, č.j. 21 PP 13/2009-177, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel podání navrhovatele, jímž navrhovatel tak učinil, aniž doložil právní zastoupení JUDr. P. J., advokátem, se domáhal zrušení shora značeného rozhodnutí. Navrhovatel uvedl, že rozhodnutí o podmínečném propuštění obsahuje rovněž výrok III., jímž mu byla uložena povinnost nahradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil. Tato povinnost mu však nebyla stanovena ani v odsuzujícím rozsudku, když poškození uplatnili své nároky v konkurzním řízení. Navrhovatel popsal, že se ihned po vyhlášení usnesení vzdal práva na stížnost proto, aby byl bez prodlení propuštěn. Následně se však kvůli zmíněnému výroku III. napadeného rozhodnutí obrátil na Ministryni spravedlnosti ČR se žádostí o podání stížnosti pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. Jeho podnětu však nebylo vyhověno a jeho žádost byla odložena, o čemž byl navrhovatel vyrozuměn přípisem ze dne 8. října 2009, doručeným mu dne 16. října 2009. Navrhovatel tak má za to, že vyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, a proto se obrátil svým podáním na Ústavní soud. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V ustanovení § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je stanoveno, že k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn ministr (ministryně) spravedlnosti. Proto není možno považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za opravný prostředek, který zákon k ochraně práva připouští. Pokud si tedy stěžovatel odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoliv od doručení napadeného rozhodnutí soudu (23. června 2009), ale od doručení vyrozumění ministerstva spravedlnosti (16. října 2009) o tom, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, postupoval chybně.
S ohledem na uvedené skutečnosti je na podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ze dne 10. června 2009 třeba hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po zákonem o Ústavnímu soudu stanovené lhůtě pro jeho podání. Soudkyně zpravodajka tak učinila, aniž by navrhovatele vyzývala k odstranění vady podání (nedostatek právního zastoupení). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka