Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele L. L., bez právního zastoupení, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 8 C 370/2004 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 409/2008-112, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 18. listopadu 2010 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody za nesprávný úřední postup spočívající v tom, že správa majetku města Prostějov v rozporu s občanským zákoníkem a tehdejšími předpisy převedla užívací právo k bytu po otci stěžovatele na jeho staršího bratra, ačkoli měl jiný byt, který užíval. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti uvedl, že mu rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 409/2008-112 byl doručen dne 11. listopadu 2010 a dále požádal, aby mu Ústavní soud dal dostatek časového prostoru tak, aby mohl požádat Českou advokátní komoru o nápravu v jeho zastupování.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem s tím, že ústavní stížnost obsahovala řadu dalších vad. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2003 k Ústavnímu soudu 6 ústavních stížností, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1202/09 byl dne 19. května 2009 vyzván k odstranění vad podání a poučen zejména o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem i s možností obrátit se s žádostí o přidělení advokáta na Českou advokátní komoru. Stěžovateli je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Soudkyně zpravodajka tak v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla s ohledem na tvrzení stěžovatele, že mu byl rozsudek Krajského soudu v Brně doručen dne 11. listopadu 2010 a stěžovatel má tedy dostatečný časový prostor k podání bezvadné ústavní stížnosti sepsané advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka