Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)4× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 328/02

Téma · generováno AIPřekážka věci rozsouzené při určení vlastnictví

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 15. 10. 2003Zpravodaj: Zarembová EvaTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2003:4.US.328.02
Další údaje
Navrhovatel: OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - ŠebestěniceNapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 23. 5. 2002Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek právo na soudní a jinou právní ochranuSenát: JUDr. Pavla Varvařovského (předseda), JUDr. Miloslava Výborného, JUDr. Evy Zarembové

Shrnutí · generováno AI

Obec podala dvě žaloby na určení vlastnictví ke stejným nemovitostem, přičemž druhou opřela přímo o kupní smlouvu. Ústavní soud potvrdil, že šlo o tutéž věc, protože obě žaloby vycházely ze stejných skutkových okolností a směřovaly ke stejnému výsledku. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána, mají-li řízení totožné účastníky, žalobní nárok i žalobní důvod. Totožnost předmětu řízení vyplývá z téhož skutku a žalobního petitu, nikoli z odlišné právní kvalifikace nebo z odkazu na jiný právní předpis. Pozdější žaloba opřená o druhý právní předpis proto nepředstavuje jiný nárok, vychází-li ze stejných skutkových tvrzení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Podstatou překážky věci rozsouzené je posouzení totožnosti věci pravomocně skončeného řízení a věci v řízení probíhajícím. Totožnost věci je dána několika znaky: totožností účastníků (včetně případných právních nástupců), totožností samotné věci (kauzy) - předmětu řízení, tzn. jak žalobního nároku, tak i žalobního důvodu.
    Zobrazit v textu
  • Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení existence překážky není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce.
    Zobrazit v textu
  • Ústavní soud se s tímto právním hodnocením ztotožňuje.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

IV. ÚS 328/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obce Š., zast. JUDr. O. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2002, č.j. 22 Cdo 1646/2000-53, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.4.2000, č.j. 21 Co 110/2000-44, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení ze dne 9. 5. 2002, který byl doručen Ústavnímu soudu 23. 5. 2002, domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2002, čj. 22 Cdo 1646/2000-53, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, čj. 21 Co 110/2000-44, vydanými ve sporu o určení vlastnického práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v roce 1999 podala u soudu I. stupně návrh na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Zatímco okresní soud jejímu žalobnímu návrhu vyhověl, odvolací soud shledal existenci překážky věci rozsouzené a prvoinstanční rozsudek zrušil a řízení zastavil, následně Nejvyšší soud ČR zamítl stěžovatelčino dovolání. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry ohledně překážky věci rozsouzené a popisuje skutkový stav věci. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že jimi bylo porušeno právo na rovné postavení před soudem. Stěžovatelka vytýká i porušení čl. 11 Listiny, upozorňuje na rozpor s čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelka domnívá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně s čl. 6, a dále s Protokolem č. 1 k této Úmluvě. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelka nepolemizuje s jeho úvahami o totožnosti předmětu řízení, pouze uvádí, že šlo o dva různé nároky, opírající se o dva různé právní předpisy. Podle jeho názoru vychází stěžovatelka z nesprávné úvahy, že pro určení předmětu řízení je rozhodující uvedení právního předpisu, o který tvrzený nárok opírá. K tomu soud připomíná, že předmět řízení je určen vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním petitem, právní kvalifikace je již věcí soudu. To znamená, že pokud je vylíčen v prvním řízení skutkový stav tak, že věc je možnost posoudit podle více právních předpisů, avšak účastník se dovolává jen jednoho z nich, nejde o jiný nárok, podá-li posléze žalobu výslovně opřenou o druhý právní předpis. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl, aby stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil. Ústavní soud se nejprve zabýval naplněním formálních náležitostí stěžovatelčina podání. Zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisů Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 5 C 204/99, sp. zn. 5 C 184/99, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří námitky vůči procesnímu postupu obecných soudů při posuzování existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) ve sporu o určení vlastnického práva. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka podala nejprve žalobu (dne 26.8.1999) na určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. O. u Z. a v kat. úz. Š., které považovala za tzv. historický majetek ve smyslu § 2 zák. č. 172/1991 Sb., protože ohledně něho uzavřela v r. 1939 trhovou smlouvu. Soud I. stupně žalobu zamítl, rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 1999. Stěžovatelka dne 24. 9. 1999 podává druhou žalobu na určení vlastnického práva k těmže nemovitostem, a to s odkazem přímo na trhovou smlouvu. Soud I. stupně její žalobě vyhověl, soud II. stupně (na základě odvolání žalovaného) prvostupňový rozsudek zrušil a řízení zastavil pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením zamítl. Podstatou překážky věci rozsouzené je posouzení totožnosti věci pravomocně skončeného řízení a věci v řízení probíhajícím. Totožnost věci je dána několika znaky: totožností účastníků (včetně případných právních nástupců), totožností samotné věci (kauzy) - předmětu řízení, tzn. jak žalobního nároku, tak i žalobního důvodu. Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení existence překážky není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. V tomto smyslu v napadeném usnesení Nejvyšší soud odkazuje na svoje předešlá rozhodnutí a především zdůrazňuje, že i skutková tvrzení stěžovatelky v obou žalobách jsou totožná. Z obou žalob je zřejmé, že opírá tvrzené vlastnické právo o koupi sporných pozemků a o jejich následné znárodnění a pozdější restituci. Obě žaloby umožňovaly, aby soud prohlásil, pokud by k tomu byly shledány potřebné předpoklady, pozemky za vlastnictví stěžovatelky. Ústavní soud se s tímto právním hodnocením ztotožňuje. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2003 JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací