Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. N., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, Praha 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2007, č.j. 56 Co 459/2007-36, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Usnesením ze dne 19. prosince 2006, č.j. 5 Nc 1626/2003-19 Okresní soud Plzeň - sever rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výroky I. a II.), a povinnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na náhradu nákladů částku 10.235,19 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením krajský soud tak, že potvrdil usnesení soudu prvého stupně o nákladech exekuce. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, ačkoliv konstatoval, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce úhrady nákladů v případě exekucí zastavených pro nemajetnost povinných. K tomu uvedl, že ústavní stížnost podává pro vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků, aby byla splněna podmínka přijetí jeho stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel proti předmětnému rozhodnutí uvedl námitky obdobné jako i v případech předchozích ústavních stížností. Namítl, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetné povinné ve skutečnosti tolik, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle jeho názoru principiálně nepřípustné. Dále stěžovatel uplatňuje obsáhlé námitky proti některým bodům stanovisku pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS - st. 23/06, které založilo stávající rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout, a to z následujících důvodů. Ústavní soud konstatuje, že projednávanou problematikou se zabýval v již skončených v řízeních týkajících se stěžovatele, vedených například pod sp. zn. I. ÚS 78/07, II. ÚS 758/07, IV. ÚS 1179/07, či III. ÚS 1407/07, přičemž argumentace stěžovatele byla shodná jako v projednávané věci, a to při současné shodě závěrů obecných soudů v jednotlivých řízeních. Za dané situace nezbývá Ústavnímu soudu než opakovaně odkázat na komplexní úpravu problematiky ve stanovisku ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (viz www.judikatura.cz), s níž je stěžovatel, jak sám uvedl, seznámen. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu