IV. ÚS 3286/11

Odůvodnění

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny. Navrhovatel ve svém podání uvedl, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie ústeckého kraje, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality, č.j. KRPU-24565-31/TČ-2011-040881, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením příslušné státní zastupitelství, které stížnost odmítlo. Navrhovatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno a je vedeno způsobem, který zákon nestanoví. Napadeným usnesením pak nebyly tvrzené nedostatky odstraněny a státní zástupkyně se námitkami nezabývala. Následně polemizoval s obsahem usnesení, které stížnost odmítlo, aniž by přihlédlo k námitkám navrhovatele. K věci samé odkázal na judikaturu Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 268/03, I. ÚS 1589/07, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 781/04, I. ÚS 2445/09, III. ÚS 511/02, s tím, že se sice v převážné míře vztahují k rozhodovací činnosti obecných soudů, dle přesvědčení navrhovatele je však možné je použít i k rozhodovací činnosti státního zastupitelství, jakožto orgánu veřejné moci. Podle navrhovatele je takový postup nedostatečný, a proto se domáhal zrušení usnesení státního zástupce. Pokud se týká nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, nesdílí Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o bezvýhradném dopadu tohoto judikátu na napadené usnesení. Navrhovatel dále uvedl, že státní zástupkyně, která vydala napadené rozhodnutí, nebyla dozorující státní zastupitelkou a dále, že dozorující státní zástupce nebyl přítomen rozhodování o vazbě, která na navrhovatele byla uvalena. S ohledem na okolnost vazebního stíhání ve věci požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci. Navrhovatel ke svému podání přiložil jak napadené rozhodnutí, tak i jemu předcházející rozhodnutí a jeho stížnosti proti němu, rovněž trestní oznámení na Policii České republiky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání, s napadeným rozhodnutím i dalšími předloženými písemnostmi, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen dle § 172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2011

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka