IV. ÚS 3303/10

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. listopadu 2008, č.j. 5 T 166/2008-196, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. února 2009, č.j. 6 To 108/2009-214, zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil k novému řízení. Následně byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené (zdravotní pojišťovně) částku 6.275,- Kč. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. ledna 2010, č.j. 6 To 616/2009-279, zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen přesto, že se nepodařilo prokázat, že způsobil dopravní nehodu v podnapilém stavu, neboť tato skutečnost ze svědeckých výpovědí neplyne, a dokonce řada svědků uvedla, že se nacházel na jiném místě a na místo dopravní nehody se dostavil až několik minut poté, co se udála. Uvedl rovněž, že z provedených výpovědí lze dovodit, že u dopravní nehody se vyskytovala další, neustanovená osoba, která zřejmě byla řidičem auta, které dopravní nehodu způsobilo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 5 T 166/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Své úvahy soud vyjádří v odůvodnění rozsudku. Uvede přitom, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si důkazy vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudek nalézacího soudu odpovídá. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zopakoval svoji obhajobu z řízení před nalézacím soudem, shodnou s jeho argumentací před odvolacím i dovolacím soudem. Aniž by specifikoval, čím mělo dojít k naříkaným zásahům, pouze opětovně vyslovil nesouhlas se závěry obecných soudů. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přezkoumatelně a jasně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině. Zhodnotil přitom rovněž znalecký posudek, týkající se pohnutek stěžovatele, který nejprve na místě samém se ke svému činu doznal, a následně svoji aktivní účast na dopravní nehodě popíral. Odvolací soud rovněž uvedl, v čem a proč shledal správnost a ucelenost závěrů nalézacího soudu a která svědectví považoval za nevěrohodná a proč. Dovolací soud pak konstatoval, že dovolání nebylo podáno ze zákonných dovolacích důvodů, a proto je odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv; pokud mu byly uloženy povinnosti plynoucí z nutnosti vykonat uložený trest, učinily tak soudy zákonem předvídaným způsobem, přičemž aplikovaly zákonné důvody i příslušný trest. Soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů jak výše uvedeno. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu