IV. ÚS 331/06

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že ministr vnitra, předseda Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny a předseda Stálé komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby při vyřizování jeho stížnosti ze dne 4. 1. 2006 porušili jeho ústavně zaručené právo na účinný právní prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá, aby Ústavní soud Stálé komisi pro kontrolu Bezpečnostní informační služby a Výboru pro obranu a bezpečnost uložil prověřit v součinnosti s ministrem vnitra, zda při zadržení stěžovatele dne 7. 11. 2005 Policií ČR nebylo zneužito BIS a tím i Policie ČR ke škodě ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Stížností ze dne 4. 1. 2006 požádal stěžovatel předsedu Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny o prošetření, zda nebylo zneužito Policie ČR k tomu, aby poskytla Bezpečnostní informační službě součinnost při stěžovatelově zadržení na jeho cestě z Bratislavy do Prahy dne 7. 11. 2005 ve vlaku ve stanici Břeclav. Stěžovatel považoval postup Policie ČR za nestandardní a dovozoval, že by mohl souviset s jeho spory s Českou stranou sociálně demokratickou; také měl za to, že příkaz ke stěžovatelově zadržení vydaný státní zástupkyní byl zneužit Bezpečnostní informační službou k tomu, aby využila součinnosti Policie ČR při stěžovatelově zadržení. Přípisem ze dne 16. 1. 2006 předseda Výboru pro obranu a bezpečnost stěžovatele informoval, že požádal ministra vnitra o přešetření jeho stížnosti. Přípisem ze dne 6. 3. 2006 ministr vnitra informoval předsedu výboru, že při prošetření postupu zasahujících policistů nebylo shledáno žádné pochybení. Stěžovatel namítá, že ministr vnitra přezkoumal toliko postup policistů při zadržení jeho osoby, nikoli však podezření jejich zneužití Bezpečnostní informační službou. Stejně tak se předseda Výboru pro obranu a bezpečnost spokojil se shledáním ministra vnitra, aniž by se stížností sám jakkoli zabýval. Takový postup stěžovatel pokládá za hrubé porušení práva na účinný právní prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy. Stěžovatel je přesvědčen, že výše popsaným postupem vrcholných státních funkcionářů bylo porušeno jeho právo na ochranu jeho práv přezkoumáním, zda účelově vykonstruovaným příkazem k zadržení a následným zadržením stěžovatele bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a svobodu pohybu. Nadto vyslovuje podezření, že byla zneužita pravomoc veřejného činitele k protiprávnímu nátlaku na stěžovatele, aby se vzdal svých nároků řešených ve sporu s Českou stranou sociálně demokratickou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný.

Ústavní soud se ve své činnosti řídí zásadou, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, jež stanoví zákon (článek 2 odst. 3 Ústavy), přičemž pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o ústavní stížnosti fyzické osoby proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je dána článkem 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nečinnost orgánu veřejné moci, kterou stěžovatel namítá, je stabilní judikaturou Ústavního soudu hodnocena jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (srov. např. usnesení III. ÚS 209/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 38, s. 581), proti němuž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tak, že orgánu veřejné moci zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Avšak stěžovatelova žádost o přešetření jeho záležitosti kvalifikovatelná jako podání dle ustanovení § 114 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, (dále jen "jednací řád") se vymyká přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Na projednání stěžovatelovy věci výborem není právní nárok, neboť podle § 34 odst. 2 jednacího řádu výbor projednává věci, které mu přikáže Sněmovna, a věci, na jejichž projednávání se usnese. Ze stěžovatelovy situace nevyplývají pro ústavní stížností napadené orgány Poslanecké sněmovny žádné povinnosti (které jim stěžovatel chybně přičítá), a tudíž se v případě jejich tvrzené nečinnosti nemůže jednat o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci přezkoumatelný Ústavním soudem. Proto se Ústavní soud nemohl ústavní stížností věcně zabývat, neboť není oprávněn uplatňovat svou pravomoc mimo rámec mu Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vymezený. Z důvodu vyloženého výše Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2006

Miloslav Výborný soudce zpravodaj