Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného JUDr. B. K., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2000, č.j. 25 C 405/97-135, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil bod I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2000, č.j. 25 C 405/97-135, kterým mu v souvislosti s podáním svědectví při jednání dne 22. 5. 1998, ve věci žalobkyně A. H. proti žalovaným 1) Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi a 2) Nadaci badatelů Bible, kde vystupoval jako právní zástupce žalovaných, nebylo přiznáno právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku (svědečné). Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil právním názorem, podle něhož je-li zástupce - advokát některého z účastníků v řízení rovněž vyslechnut jako svědek ke skutečnostem, které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, nárok na svědečné nelze přiznat. Takovému svědkovi neuchází výdělek, který mu na základě smlouvy o právním zastoupení (§ 724 obč.z.) za účast při jednání ve formě dohodnuté odměny vyplácí jeho klient, stejně tak případné odůvodněné hotové výdaje (cestovné a stravné). Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když mu jako svědkovi bylo upřeno právo na náhradu hotových výdajů (§ 139 o.s.ř.), které je dle jeho názoru součástí práva na spravedlivý proces, a když soud na jeho žádost o svědečné odpověděl až po více než 22 měsících. Obvodní soud pro Prahu 8, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že má zato, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť jak vyplývá z jeho spisu sp. zn. 25 C 405/97 i z ústavní stížnosti samotné, není a nikdy nebyl účastníkem řízení vedeného pod uvedenou spisovou značkou. V řízení o určení neplatnosti závěti zastupoval jako advokát oba žalované, a v tomto řízení byl dále slyšen jako svědek, tedy jako osoba, která působila při pořízení sporné závěti. Svědkové a zástupci účastníků jsou sice osoby na řízení zúčastněné, účastníky ovšem nejsou a tudíž ani nejsou oprávněni podat ústavní stížnost. K uplatněnému nároku na svědečné obvodní soud uvedl, že je pravdou, že o něm nebylo rozhodnuto neprodleně po doložení cestovných výdajů ale až po upozornění stěžovatele na toto opomenutí soudu.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníkem řízení, a tudíž i subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, stěžovatel nepochybně nebyl. Ústavní soud považuje za potřebné dále uvést, že i kdyby stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, má zato, že napadené rozhodnutí není svojí podstatou způsobilé zásahu takové intenzity a takového charakteru, který by věc posouval do roviny ústavněprávní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 10. 2000 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj