Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. W., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, č. j. 30 Cdo 1589/2014-213, Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2013, č. j. 70 Co 362/2013-196, Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. května 2013, č. j. 4 C 269/2007-187, Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, č. j. 30 Cdo 3152/2015-253, Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 70 Co 26/2015-231 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. října 2014, č. j. 4 C 269/2007-219, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 16. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy nejprve rozhodly, že nebyly splněny podmínky pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, a poté pravomocně uložily stěžovatelce povinnost nahradit státu náklady řízení.
Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a rovný přístup k soudům, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03.
Po posouzení obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro osvobození od soudního poplatku podle ustanovení § 138 o. s. ř., spadá vzhledem k ústavně zaručenému principu nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy do rozhodovací kompetence obecných soudů. Ústavní soud není zpravidla nadán pravomocí přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti nároku na osvobození od soudního poplatku dospěl (viz např. usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 1070/15, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1216/15, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byl pouze excesivní postup obecného soudu s výrazným zásahem do základních práv stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení obecných soudů v ústavní rovině nespatřuje. Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu by měl zakročit především v situacích, kdy ústavní stížnost směřuje proti konečným meritorním rozhodnutím. Jiná (nemeritorní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, přezkoumává Ústavní soud jen v případech extrémního porušení ústavně zaručených práv s výrazným dopadem do práv stěžovatele. Ústavní soud by se stížností mohl věcně zabývat především v situaci, kdy by následkem neosvobození od soudních poplatků nebylo přikročeno k věcnému projednání žaloby a tím k možnému odepření přístupu stěžovatelky k soudu. V daném případě byl však spor již meritorně rozhodnut a otázka osvobození od poplatkové povinnosti, resp. povinnosti hradit náklady řízení, byla řešena teprve ex post. Za této situace nedošlo k odepření přístupu k soudu ani k jeho omezení; proto není namístě, aby Ústavní soud do napadených rozhodnutí jakkoliv zasáhl. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud i ve vztahu k ostatním základním právům, jejichž porušení stěžovatelka namítá, neboť z kontextu stížnosti je zřejmé, že jimi míní totéž právo na přístup k soudu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu