IV. ÚS 3389/17

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce nepřiznaly dávku pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení podle zákona č. 111/2016 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"), a následně i soudů, které tento postup aprobovaly. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad práce, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, zamítl žádost stěžovatelky o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení, a to pro nesplnění podmínek vyplývajících z § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních a správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka se snaží domoci, aby jí byla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je však nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud připomíná, že referenční kritéria pro posuzování napadených rozhodnutí tvoří ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat věc z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud připomíná, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, představuje jedno z práv, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž garantuje minimální standard daného práva (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08). Tímto zákonem je v daném případě zákon o pomoci v hmotné nouzi. Konkrétní nárok na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nelze dovozovat přímo z citovaného ustanovení Listiny bez zohlednění podmínek, které pro realizaci tohoto práva stanoví zákon. Ústavní soud ověřil, že správní orgány i oba soudy posoudily žádost stěžovatelky v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi. Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi, přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky, které však stěžovatelka opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat požadovanou náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu