IV. ÚS 340/12

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 175 000 Kč.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 164/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škodu představovaly jednak náklady vynaložené v souvislosti se stížnosti podanou k ESLP (6 000 Kč) a s uplatnění nároku u žalované (4 000 Kč), především však šlo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu (165 000 Kč) způsobenou průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, 49 C 142/95. V tomto řízení byl stěžovatel ustanoven soudem jako právní zástupce žalobce J. H. v pracovněprávním sporu, a přestože o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy bylo pravomocně rozhodnuto již dne 28. 5. 2002, soud rozhodl o celkové výši odměny advokáta a jejím doplatku až v květnu 2010 po skončení řízení o dalších společně projednávaných nárocích.

Městský soud v Praze rozsudkem 24. 11. 2008 č. j. 32 C 164/2007-33 žalobě stěžovatele vyhověl pouze co do částky 30 000 Kč a ve zbytku ji zamítl. Krajský soud v Brně v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 27. 9. 2010 č. j. 44 Co 130/2009-79 rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit stěžovateli dalších 20 000 Kč (výrok I.a); ve zbytku tohoto výroku rozsudek potvrdil (výrok I.b). Soudy obou stupňů neměly pochyb o tom, že osmiletá prodleva a následné vyplacení pouze jedné zálohy představovala nesprávný úřední postup soudu v příslušném řízení, za který lze poskytnout peněžní zadostiučinění; odvolací soud navíc v obecné rovině pojednal problematiku lhůt pro rozhodování o zálohách na odměnu či o odměně samotné v případě opakovaného výkonu právní služby a za přiměřenou označil čtvrtletní popř. půlroční periodicitu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud připustil pouze do potvrzující části výroku odvolacího soudu označené jako část I.b, a to pro otázku, kterou dosud ve své rozhodovací praxi neřešil - zda v případě nečinnosti soudu při rozhodování o vyplacení zálohy ustanovenému advokátovi se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a zda lze za tuto nečinnost poskytnout ustanovenému advokátovi přiměřené zadostiučinění, popřípadě v jaké výši. Na základě úvah v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyložených Nejvyšší soud dospěl k negativnímu závěru a dovolání v této části zamítl. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné, ve vztahu k měnící části výroku odvolacího soudu jako objektivně nepřípustné, neboť jeho zrušení by stěžovateli nepřivodilo příznivější stav, ve vztahu k dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady škody, tedy o nároku se samostatným skutkovým základem, šlo o nepřípustnost založenou ustanovením § 237 odst. 2 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že v řízení neuplatnil nárok na odškodnění z důvodu nevčasného rozhodování o zálohách na právní služby, ale pouze a výhradně z důvodu nerozhodnutí o odměně po pravomocném skončení hlavní části řízení v květnu 2002. Stěžovatel měl za to, že Nejvyšší soud posuzoval otázku, která nebyla předmětem soudního řízení, a naopak otázku pro stěžovatele rozhodující svévolně pominul. Mimo tento důvod připojil kritický náhled na právní závěry dovolacího soudu o rozhodování o zálohách na odměnu ustanovenému advokátovi s tím, že je považuje za ústavně nekonformní.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i výši zadostiučinění poskytnutého za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě; nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. V projednávané věci je zřejmé, že se soudy I. a II. stupně zabývaly prodlevami Městského soudu v Brně při rozhodování o odměně ustanovenému právnímu zástupci a posoudily je podle kritérií, kterými poměřuje celkovou délku řízení Evropský soud pro lidská práva a podle nichž postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo a že je třeba stěžovateli poskytnout peněžní zadostiučinění. Otázkou jeho výše se Nejvyšší soud nezabýval, neboť dovolání v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku odvolacího soudu neshledal objektivně přípustným a dovolání v rozsahu směřujícím do potvrzujícího výroku odvolacího soudu (potvrzujícího zamítavý výrok soudu I. stupně) připustil pro právní otázku mající vztah výhradně k rozhodování soudu o zálohách na odměnu. Touto otázkou se odvolací soud rovněž zabýval a pojednal ji, byť v poněkud obecnější poloze. Ústavní soud tedy nepřisvědčil stěžovateli, že Nejvyšší soud rozhodoval o něčem, co nebylo předmětem řízení. Rozhodnutí o připuštění dovolání pouze pro konkrétní právní otázku, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je plně v pravomoci dovolacího soudu a zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Závěry dovolacího soudu vztahující se k odpovědnosti státu v souvislosti s rozhodováním o zálohách na odměnu se tak v projednávané věci nemíjí se závěry soudů nižších stupňů o hodnocení průtahů při rozhodování o odměně, neboť obojí bylo ve hře; ostatně i stěžovatel ve svých žádostech adresovaných Městskému soudu v Brně žádal o poskytnutí "alespoň přiměřené zálohy na odměnu" (č. l. 59). Ústavní soud tak nahlíží na ústavní stížností napadený rozsudek jako na rozhodnutí, které má základ v rozhodnutí odvolacího soudu, je přiměřeně odůvodněné a nelze jej označit za nepřezkoumatelné. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu v něm blíže vyloženými neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ke kasačnímu zásahu. K již uvedenému Ústavní soud dodává, že argumenty, pro něž neshledal dovolací soud důvod stěžovatelovu mimořádnému opravnému prostředku vyhovět, jsou i z pohledu ústavněprávního zcela akceptovatelné, pročež v dalším pro stručnost možno i na ně odkázat. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. října 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu