Usnesení ze dne 20. 3. 2024
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 127/2023-653 ze dne 11. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 415/2019-618 ze dne 22. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem [adresa] Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 472/2013 se podává, že obvodní soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 472/2013-347 ze dne 2. května 2017. Stěžovatelčinu žalobu o zaplacení 300 000 Kč tehdy zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve ztížení společenského uplatnění, vyšel ze zjištění, že stěžovatelka dne 19. října 2010 absolvovala u vedlejší účastnice ortopedickou operaci a z nemocnice byla propuštěna dne 27. října 2010. Z provedeného dokazování vyplynulo, že operační i pooperační péče vedlejší účastnice byla poskytnuta lege artis a nebyly tak splněny podmínky pro vznik povinnosti vedlejší účastnice k náhradě škody na zdraví. Uplatněné právo by navíc bylo již promlčeno, protože žaloba byla podána až dne 16. října 2013.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 58 Co 260/2017-388 ze dne 2. listopadu 2017 první rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že ačkoliv provedl obsáhlé dokazování, nevěnoval pozornost tomu, že skutková tvrzení stěžovatelky nebyla dostatečně a jednoznačně specifikována a nebylo tak jisté, na základě jakých skutečností se nároku domáhala, z čeho jej dovozuje a v jaké výši. Tím, že obvodní soud stěžovatelku nevedl k odstranění nedostatků žaloby, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4. Stěžovatelka k výzvě obvodního soudu dne 11• prosince 2017 upřesnila žalobu tak, že požaduje 312 000 Kč na náhradě za bolest a 180 000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (celkem 492 000 Kč). Vytrpěné bolesti, které se po lékařském zákroku vedlejší účastnice zakonzervovaly a trápily stěžovatelku až do reoperace dne 8. listopadu 2012, vymezila v návaznosti na bodové hodnocení znalce MUDr. J. S.. Za příčinu obtíží označila neposkytnutí péče lege artis, neprovedení dostatečné analgetické pooperační terapie, současně namítala nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci. Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem č. j. 16 C 472/2013-496 ze dne 15. října 2019 žalobu opět zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení. Obvodní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatelka byla před operací řádně poučena, a jak samotná operace, tak pooperační péče zdravotnických pracovníků vedlejší účastnice proběhly lege artis, tudíž stěžovatelce právo na náhradu škody nevzniklo; proto se již nezabýval důvodností námitky promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud v pořadí prvním rozsudkem č. j. 58 Co 415/2019-561 ze dne 12. března 2020 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že operace proběhla lege artis a že stěžovatelka neprokázala porušení povinnosti vedlejší účastnice. Stěžovatelka ale ohledně nároku odvozovaného od nedostatečně tlumené bolesti důvodně namítala, že se obvodní soud dostatečně nezabýval znaleckými posudky, které řešily její pooperační bolesti v době hospitalizace. Nicméně tento požadavek není důvodný pro promlčení uplatněného práva. Stěžovatelka totiž byla ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice hospitalizována od 19. října 2010 do 27. října 2010 a domáhala se odškodnění bolesti, kterou vytrpěla v této době. Informace, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest), a kdo za ni odpovídá (poskytovatel zdravotnické péče), měla tedy stěžovatelka k dispozici nejpozději v době ukončení hospitalizace. Promlčecí doba tak podle městského soudu marně uplynula dnem 27. října 2012, tj. téměř rok před podáním žaloby. S nárokem na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění pak nemohla být stěžovatelka úspěšná, neboť tvrdila obtíže, které trvaly "pouze" po dobu několika měsíců, a nenastaly tedy trvalé následky.
6. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 25 Cdo 2558/2020-598 ze dne 31. května 2022 zrušil rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do částky 312 000 Kč, tedy ohledně nároku na bolestné, a v části, jíž městský soud rozhodoval o nákladech řízení. Nejvyšší soud vyložil, že stav vytrpěných bolestí bývá odškodňován jednorázovou náhradou. Mají-li však bolesti určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. proto, že léčba probíhá postupně samostatně prováděnými výkony), jsou jednotlivé bolestivé stavy hodnoceny odděleně a mohou s nimi být spojovány samostatné nároky. Nejvyšší soud vytkl městskému soudu, že nevzal v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí mohl správně posoudit okolnosti významné pro počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby. Nejvyšší soud městskému soudu uložil, aby v dalším řízení rozlišil jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a přesněji určil podmínky odpovědnosti za ně a případně takto strukturovaně vyřešil i otázku promlčení.
7. Městský soud napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil druhý rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku v rozsahu částky 312 000 Kč a v nákladovém výroku II a ve výroku III jej změnil tak, že stát na náhradu nákladů řízení nemá právo (vše výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
8. Po zopakování části důkazů městský soud uzavřel, že žádným ze znaleckých posudků nebylo potvrzeno pochybení vedlejší účastnice při operaci. Je nepochybné, že stěžovatelka trpěla bolestmi a pociťovala je v době hospitalizace i v dalším období, a to s různou intenzitou, nikoliv však silně a setrvale až do reoperace. Z provedeného dokazování dále vyplynul rozdíl mezi subjektivním vnímáním bolesti stěžovatelkou a záznamy bolesti podle zpráv z rehabilitačního zařízení a při kontrolách v lékařských zařízeních. Protože tedy byla intenzita bolesti v různých obdobích rozdílná, nelze dovodit, že by tu byl setrvalý intenzivní bolestivý stav od operace v říjnu 2010 až do reoperace v listopadu 2012.
9. Městský soud proto rozčlenil jednotlivá období podle charakteru a intenzity bolesti na bolestivé stavy 1) v době hospitalizace u vedlejší účastnice od 19. října 2010 až do 27. října 2010, 2) po hospitalizaci od 27. října 2010 do konce června 2011, kdy stěžovatelka pociťovala poměrně intenzivní bolest, ale zjevně ne setrvale, 3) v době od července 2011 do srpna 2012, kdy bolesti byly natolik nevýznamné, že žalobkyně žádnou pomoc v lékařském či jiném zařízení nevyhledala, od druhé poloviny roku 2011 tak zjevně došlo ke snížení bolestivosti, a 4) od září 2012, kdy se bolest zhoršila natolik, že stěžovatelka musela vyhledat lékařskou pomoc, až do reoperace 8. listopadu 2012. Další rozdělení je pak možné provést podle příčin bolesti, konkrétně 1) období hospitalizace od 19. října 2010 do 27. října 2010, kdy příčinou bolestí byl samotný operační zákrok a pochybení vedlejší účastnice spočívající v nedostatečném tlumení bolesti, a 2) období od ukončení hospitalizace do reoperace, tj. od 28. října 2010 do 8. listopadu 2012, kdy příčinou bolestí mělo být podle tvrzení stěžovatelky vadné provedení operace, resp. bolesti měly být důsledkem nedostatečného tlumení bolestí v době hospitalizace, avšak podle znaleckého posudku byla skutečnou příčinou bolestí subluxace čéšky (neúplné vykloubení, nestandardní posun čéšky vůči stehenní kosti), k níž došlo až po operaci. O odpovědnosti vedlejší účastnice za utrpěnou bolest tak bylo možné uvažovat pouze v prvním období, tj. v období hospitalizace od 19. října 2010 do 27. října 2010. Vedlejší účastnice pochybila tím, že nevedla řádně záznamy o bolestech stěžovatelky (část záznamů chybí či bolest nebyla zaznamenána). Tento nedostatek bylo třeba přičíst k tíži vedlejší účastnice. Městský soud tak vyšel z tvrzení stěžovatelky o neřešených, nesnesitelných bolestech. Nedostatky ve zdravotní dokumentaci by totiž vedly k přenesení důkazního břemene na vedlejší účastnici. Městský soud však neshledal důvod k postupu podle § 118a občanského soudního řádu a poučení vedlejší účastnice ohledně tohoto důkazního břemene, a to s ohledem na závěr o promlčení uplatněného práva.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu (výrok I), neboť žádná ze stěžovatelkou předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. 11. Dospěl k závěru, že sice nelze přisvědčit městskému soudu v tom, že by promlčecí doba začala běžet již od stěžovatelčina propuštění z nemocnice, avšak stěžovatelčino právo je přesto promlčeno. Promlčecí doba totiž počala běžet nejpozději v červenci 2011 (strana 9 usnesení Nejvyššího soudu).
Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím vytýká, že vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu. V důsledku toho soudy chybně dovodily promlčení stěžovatelčina práva. Závěry městského soudu jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s provedenými důkazy a Nejvyšší soud skutkové závěry ještě dále deformoval.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O něm Ústavní soud rozhodl usnesením č. j. IV. ÚS 3458/23-12 ze dne 24. ledna 2024 tak, že odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu do vykonatelnosti rozhodnutí o ústavní stížnosti, a návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu zamítl.
15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, která následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky.
16. Ústavní soud rovněž zaslal ústavní stížnost k vyjádření obchodní korporaci Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované nemocnice (vedlejší účastnice). Pojišťovna se k ústavní stížnosti nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdala postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
17. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelčina věc byla složitá, neboť uplatněný nárok na náhradu škody za bolest byl spojen s komplikovanou pooperační léčbou. Aby mohla být posouzena důvodnost námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí, bylo nutné podrobně vyjasnit průběh děje. Bolestné je sice poskytováno jedinou částkou, avšak není vyloučeno, aby tato částka sestávala z několika dílčích složek. Tak je tomu v případě, že šlo o několik bolestivých stavů oddělených od sebe časově či věcně, přičemž podmínky pro jejich přiznání se mohou lišit a může se lišit také běh a počátek promlčecích dob. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, popřípadě ji zamítl.
18. Vedlejší účastnice ve vyjádření podrobně rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a ztotožnila se s jejich závěrem, že stěžovatelčino právo je promlčeno. Proto vedlejší účastnice uzavřela, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
19. Ve své replice stěžovatelka setrvala na závěru, že soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatelky se její zdravotní stav ustálil až po reoperaci dne 8. listopadu 2012, proto její právo nemohlo být promlčeno.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Napadená rozhodnutí jsou založena na závěru, že samotná operace stěžovatelky byla provedena lege artis, a měla-li by vedlejší účastnice odpovídat za stěžovatelčiny bolesti, musely by být způsobeny zanedbanou pooperační péčí. K takovému pochybení vedlejší účastnice mohlo dojít pouze ve dnech 19. října 2010 až 27. října 2010, kdy byla stěžovatelka hospitalizována v nemocnici provozované vedlejší účastnicí. Právo plynoucí z takového pochybení by ovšem bylo promlčeno, neboť stěžovatelka podala žalobu až dne 16. října 2013.
21. Závěr ohledně operace stěžovatelka relevantním způsobem nezpochybnila v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti. Ani Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení v tom, že obecné soudy vycházely ze závěru, že operace byla provedena lege artis.
22. Vedlejší účastnice tak neodpovídá za to, že jí v souvislosti s operací vznikla bolest, nýbrž mohla odpovídat jen za to, že neléčila (dostatečně netlumila) stěžovatelčinu pooperační bolest během hospitalizace. Z tohoto důvodu by Ústavní soud měl za ústavně souladný i závěr, že promlčecí doba běžela již od propuštění z hospitalizace (popřípadě od první kontroly, kterou měla po propuštění hospitalizace podstoupit), neboť zde nebylo podstatné, kdy se ustálila bolest po operaci, nýbrž kdy skončila povinnost vedlejší účastnice bolest tlumit (léčit). Dospěl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení k závěru, že počátek promlčecí doby má být kladen až do července 2011, kdy se ustálila bolest po operaci, nelze tak ani tomuto závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud tím vyjádřil, že i kdyby vedlejší účastnice odpovídala za bolest vyvolanou operací (tedy nejen za její tlumení během hospitalizace), bylo by právo stěžovatelky také již promlčeno.
23. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by kterákoliv ze stěžovatelčiných námitek obsažených v ústavní stížnosti měla mít za následek kasační zásah Ústavního soudu. Výsledek řízení před obecnými soudy z ústavního hlediska obstojí. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 24. 1. 2024
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. A., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 25 Cdo 127/2023-653 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 58 Co 415/2019-618, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem [adresa] Praha 10 - Vinohrady, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem [adresa] Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Výrok
I. Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 58 Co 415/2019-618 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3458/23.
Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 25 Cdo 127/2023-653 se zamítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
2. Stěžovatelka se žalobou (po rozšíření) domáhala po první vedlejší účastnici zaplacení 492 000 Kč jako náhrady škody na zdraví v souvislosti s operací, kterou u ní dne 19. 10. 2010 podstoupila (312 000 Kč žádala jako bolestné a 180 000 Kč za ztížení jako společenského uplatnění). Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 16 C 472/2013-496 žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici 227 238 Kč (výrok II) a státu 8 250 Kč (výrok III), a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí nemá žádná právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání stěžovatelky již podruhé. Poprvé (druhý) rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne ze dne 12. 3. 2020 č. j. 58 Co 415/2019-561. Ten stěžovatelka napadla dovoláním a Nejvyšší soud ho v napadeném rozsahu (týkal se jen bolestného) zrušil včetně výroků o náhradě nákladů řízení rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 2558/2020-598. Napadeným rozsudkem městský soud rozsudek obvodního soudu opět potvrdil ve výroku I (nyní již jen ohledně bolestného) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a ve výroku o nákladech řízení státu městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále městský soud stěžovatelce uložil zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici 36 735,60 Kč (výrok II) a druhé vedlejší účastnici 600 Kč (výrok III).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť žádná ze stěžovatelkou předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání. O nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že procesně úspěšné první vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení na základě použití § 150 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Žádost o odložení vykonatelnosti odůvodnila tím, že napadenými rozhodnutími jí bylo uloženo uhradit první vedlejší účastnici (příspěvkové organizaci státu) celkem 263 973,60 Kč na náhradě nákladů řízení, přičemž pro ni jakožto pro osmdesátiletou starobní důchodkyni jde o významnou částku, přičemž výkon těchto rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odkladu vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil i odložení vykonatelnosti rozhodnutí za účelem odvrácení bezprostřední nutnosti uhradit vysokou částku přiznanou na náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1487/23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ve stěžovatelčině případě je zřejmé, že jako starobní důchodkyně má omezené finanční prostředky (což osvědčuje i skutečnost, že v řízení před obecnými soudy byla osvobozena od soudního poplatku, srov. bod 45 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Nutnost okamžitě uhradit částku 264 573,60 Kč proto pro ni může představovat závažnou újmu.
10. Na druhé straně první vedlejší účastnici jakožto příspěvkové organizaci státu hospodařící s rozpočtem v řádu miliard korun může dočasným odložením vykonatelnosti rozhodnutí, podle nichž má získat částku 263 973,60 Kč, vzniknout jen nepoměrně menší újma. Tím spíše to platí i o částce 600 Kč, kterou má stěžovatelka nahradit druhé vedlejší účastnici.
11. K prověření stěžovatelčiných námitek předestřených v ústavní stížnosti je přitom třeba, aby si Ústavní soud vyžádal spis a případně též vyjádření účastníků, což brání tomu, aby Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2209/23, bod 10 odůvodnění).
12. Ústavní soud rovněž přihlédl k tomu, že Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 127/2023-631 odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce hrozí závažná újma na jejích právech.
13. Ústavní soud shrnuje, že u rozsudku městského soudu byly splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Napadené usnesení Nejvyššího soudu však žádnou vykonatelnou povinnost neukládá, návrh na odložení jeho vykonatelnosti tak nemůže být důvodný. Ústavní soud proto podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu arg. a contrario v tomto rozsahu návrh zamítl.
15. Po dobu řízení o ústavní stížnosti se obnovuje odkladný účinek, který zákon spojuje s podáním odvolání (§ 206 odst. 1 občanského soudního řádu). Proto je třeba přistupovat k rozhodnutí obvodního soudu, jež stěžovatelka napadla odvoláním, jako by dosud nenabylo právní moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu