Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Ch. A. T. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018 č. j. 17 Co 182/2018-398, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého: T. U. D. (dříve T. S.), v soudním řízení zastoupeného městskou částí Praha 2, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2018 č. j. 16 Nc 4706/2016-304 rozhodl, že "I. Určuje se, že Ch. A. T. D. je otcem nezletilého [nezletilý], narozeného matce L. S. Nezletilý [nezletilý] svěřuje se do péče matky. III. Otec je povinen platit výživné pro nezletilého T. s účinností od 12. 10.2013 ve výši 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 ve výši 3 500 Kč měsíčně, splatné vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého. IV. Dluh otce na výživném pro nezletilého T. za dobu od 12. 10. 2013 do 31. 1. 2018 ve výši 73 935 Kč je otec povinen uhradit v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy spolu s běžným výživným k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. V. Matka je povinna nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na nákladech znalečného částku 4 220 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. VI. Matka je povinna nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na soudním poplatku z návrhu částku 1 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. VII. Matka je povinna nahradit otci na nákladech řízení částku 3 500 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavla Čižinského, advokáta."
3. K odvolání stěžovatele proti výrokům II až VII rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným usnesením rozhodl, že "Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III., IV., V., VI. a VII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení."
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postup městského soudu po smrti matky vedlejšího účastníka (tj. nezletilého syna) znamená, že ačkoli je jediným rodičem nezletilého T. a nedošlo k žádnému omezení jeho rodičovské zodpovědnosti, ba ani není žádný návrh na omezení jeho rodičovské zodpovědnosti podán, přesto soud nařídil, aby bylo rozhodováno o tom, zda mu bude nezletilý T. do péče svěřen, což logicky implikuje možnost, že mu do péče svěřen nebude, pro což by nemohl být žádný zákonný podklad a což by rovněž představovalo nerovné zacházení vůči těm rodičům/otcům, jejichž otcovství bylo určeno soudem oproti ostatním rodičům/otcům. Dále stěžovatel uvádí, že napadené usnesení se sice zčásti odvolává na návrh partnerky strýce nezletilého T. na svěření do její pěstounské péče (v němž se - dle stěžovatele zcela nepravdivě - tvrdí, že o jeho syna nemůže pečovat), ovšem samo napadené usnesení hovoří pouze o kritériu vhodnosti jeho péče o nezletilého T., tedy o posuzování kritéria, které ani právní úprava vůbec nezná. Stěžovatel dále tvrdí, že jakkoli je pravdou, že přechod nezletilého T. do jeho péče bude pro všechny zúčastněné (včetně jeho příbuzných z matčiny strany) samozřejmě obtížný, napadené usnesení se vůbec nezabývá otázkou, kdo způsobil/zavinil, že nezletilý T. stěžovatele fakticky vůbec nezná a že možná stále ani neví, že je stěžovatel jeho otcem. Ze spisu je přitom zřejmé, že toto bylo způsobeno jednáním zesnulé matky, která se po celou dobu života nezletilého T. snažila o otcovská práva stěžovatele připravit, a že v jejím jednání nyní v podstatě pokračují její příbuzní. Výše uvedený postup představuje tedy nejen postup v rozporu se zákonem, nýbrž též zásah do výše uvedených zaručených práv stěžovatele.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stejné závěry se pak bezpochyby uplatní i proti kasačnímu rozhodnutí městského soudu (krajského soudu) v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné.
8. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení městského soudu povinnost obvodního soudu znovu rozhodovat s tím, že obvodní soud bude vázán právním názorem městského soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení [§ 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V případě napadeného usnesení nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení nepřípustná, pročež je nutné ji odmítnout [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního usnesení městského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
10. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj