Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2010 sp. zn. 28 C 22/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 8. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 20. 12. 2010 tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se domnívá, že shora citovaným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tímto rozhodnutím přitom byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal po Českých drahách, a. s., zaplacení částky 3.996,- Kč, a to z titulu náhrady škody. Tu mu České dráhy, a. s., podle jeho názoru způsobily tím, že mu neposkytly správné informace o jím vybraných zahraničních spojích a stěžovatel tak nemohl odcestovat do vybrané zahraniční destinace.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Již ve své dřívější rozhodovací praxi, jíž si je stěžovatel ostatně dobře vědom, dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod [nadto se Ústavní soud v tomto konkrétním případě, na rozdíl od stěžovatele, nedomnívá, že by obvodní soud nesprávně aplikoval relevantní jednoduché právo, natož že by zasáhl extrémním způsobem do základních práv a svobod stěžovatele].
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu