IV. ÚS 35/06

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27.1.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 2 věta prvá, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále "právo na svobodu a osobní bezpečnost" zaručené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.8.2005, sp. zn. 48 T 2/2005, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel byl krajským soudem dne 15.8.2005 k trvání vazby osobně slyšen. Do protokolu uvedl, že rozhodnutí ponechává čistě na úvaze soudu. Vzhledem k tomu, že má malé dítě, by chtěl být propuštěn z vazby na svobodu. Krajský soud shledal, že i nadále trvají důvody vazby uvedené v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel před vzetím do vazby nebyl řadu let nikde zaměstnán. V minulosti byl mnohokrát soudně trestán, mimo jiné pětkrát pro majetkovou trestnou činnost. Stěžovatel pobíral pouze sociální dávky a prostředky získané trestnou činností pro něj představovaly podstatný zdroj financí. Krajský soud poukázal na to, že věc, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán, je svou povahou složitější, neboť jde o trestní řízení s více obžalovanými a řadou dílčích útoků. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele do usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem; poukázal na stěžovatelovu speciální recidivu a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Vrchní soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele týkajícími se nezákonnosti rozhodování o vazbě ohledně nedodržení stanovených lhůt a došel k závěru, že lhůty stanovené trestním řádem byly dodrženy. V ústavní stížnosti stěžovatel znovu poukazuje na údajnou nezákonnost spočívající v nedodržení lhůt stanovených trestním řádem při rozhodování o vazbě. Dále má stěžovatel za to, že je nezbytné, aby měl možnost se k prodloužení vazby vyjádřit, a to osobně. Stejné právo pak musí být zachováno, i když se rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí. Neprovedení stěžovatelova výslechu při rozhodování Vrchního soudu v Praze, dle jeho názoru, založilo porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ústavní soud si vyžádal potřebné spisové podklady ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 T 2/2005, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatele stojí na domněnce, že právo být osobně slyšen při rozhodování o ponechání ve vazbě se vztahuje na obě instance obecných soudů. Tato domněnka stěžovatele však není správná, a to z následujících důvodů. Čl. 5 odst. 4 Úmluvy stanoví : "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné." Čl. 8 odst. 2 věta prvá a odst. 5 Listiny zaručují ve vztahu k případu stěžovatele zákonnost vzetí do vazby z důvodů a na dobu v zákoně uvedenou, a to na základě rozhodnutí soudu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.) s odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.

Podle Ústavního soudu však z citovaného nálezu, Listiny, Úmluvy ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost obecných soudů konat slyšení ve dvou stupních. Smyslem a účelem slyšení je vytvoření prostoru pro obhajobu k vyvracení důvodů, na nichž se zakládá další ponechání obviněného ve vazbě, tedy nalezení pokud možno co nejvěrnějších faktů o tom, zda existují vazební důvody, nevyloučit samu obhajobu ve fair procesu kontradiktorního charakteru a umožnit jí osobně proti vazebním důvodům argumentovat; není jím přirozeně jen opakované formální "slyšení pro slyšení". Jestliže stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na slyšení při rozhodování o vazbě, musí zároveň předložit argumenty, které vyvracejí nebo by mohly vyvracet trvání vazebních důvodů. Tyto argumenty však stěžovatel nepředložil, a to ani při slyšení před krajským soudem, ani v ústavní stížnosti. Jinak řečeno, stěžovatel ani netvrdil, co významného pro rozhodování o jeho ponechání ve vazbě chtěl při svém slyšení uvést. Stěžovateli nebylo bráněno v tom, aby argumentoval ať už před soudem prvního stupně osobně, či v podané stížnosti proti rozhodnutí tohoto soudu, takže i z tohoto pohledu jsou jeho výtky o údajné protiústavnosti konání obecných soudů zcela neopodstatněné. Ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je řádně odůvodněno a nelze z něj dovodit, že by obsahovalo prvky libovůle, nebo že by jinak vybočovalo z ústavně konformního rámce; stížnostní soud adekvátně reagoval i na stěžovatelovu námitku stran nezákonnosti rozhodování o vazbě v roce 2004 a na začátku roku 2005, takže v tomto směru lze na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze odkázat s připomenutím, že pro posouzení ústavnosti naříkaného usnesení nejsou tyto stěžovatelem předkládané výhrady významné. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. března 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu