IV. ÚS 3507/14

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo být porušeno především její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem nepřípustná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti výše uvedeným soudním aktům po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k projednání takového návrhu jako ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z oficiální on-line databáze soudních řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz, jakož i informací o řízení vedených před Nejvyšším soudem (dostupných na adrese http://www.nssoud.cz), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, o němž následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 26 Cdo 3201/2008 ze dne 16. 4. 2009 tak, že je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění jako nepřípustné odmítl. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo spolu se spisovým materiálem dne 7. 5. 2009 doručeno odvolacímu soudu, který je následně doručil všem účastníkům. Stěžovatelka se o tomto rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje, brojíc toliko proti rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, nicméně i s přihlédnutím k existenci uvedeného usnesení Nejvyššího soudu je zcela zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla zachována, když stěžovatelka ústavní stížnost podala s prodlevou přibližně pěti let. Pokud jde o napadený exekuční příkaz, shora označený, nutno konstatovat, že Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, dle kterého "platná právní úprava v ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 268 o. s. ř." (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05 ze dne 3. 3. 2009, U 4/52 SbNU 773). Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje, což také ve své návazné rozhodovací praxi zřetelně akcentuje (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2181/12 ze dne 12. 9. 2013). Stěžovatelka v tomto ohledu ostatně ani neuvedla, zda možnosti podat návrh na zastavení exekuce využila, popř. jaké jiné úsilí v tomto směru vynaložila. Za těchto okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost zčásti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, zčásti ji dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. listopadu 2014

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj