Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2014 č. j. 4 To 248/2014-70, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimž bylo na základě stížnosti podané státní zástupkyní rozhodnuto o zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (tímto usnesením byl stěžovatel propuštěn z vazby za současného vyslovení dohledu probačního úředníka a stanovení dalších povinností a omezení) a o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem se nezabýval trváním procesní nezbytnosti pro další držení stěžovatele ve vazbě a že zcela nedostatečně odůvodnil, proč na rozdíl od Okresního soudu v Ústí nad Labem nepovažoval použití prostředků nahrazujících vazbu za dostatečné. Podle stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž nedostatečně konkretizoval a odůvodnil existenci vazebních důvodů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí v prvé řadě připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí i pro posuzování, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem dostatečně a srozumitelně vyložil, proč nesdílí názor Okresního soudu v Ústí nad Labem a proč nepovažuje nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a dalšími opatřeními za dostatečné. Poukázal zejména na zásadní podíl účasti stěžovatele na stíhané trestné činnosti, vysokou společenskou škodlivost stíhaného činu, na hrozící vysoký trest a na zvýšenou intenzitu obou vazebních důvodů.
Pokud jde o trvání existence vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu, tu dovodil již soud prvního stupně, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem se s tímto názorem ztotožnil a v odůvodnění poukázal opět na hrozící vysoký trest, dále na vazby, které měl stěžovatel v zahraničí, kde v minulosti pracoval, jakož i na plánovaný rozsah, organizovanost a sofistikovanost stíhané trestné činnosti, na silné odhodlání stěžovatele k jejímu páchání a na jeho značnou finanční zainteresovanost na jejím dokonání.
Ústavní soud v tomto ohleduje musí odkázat na svou předchozí judikaturu, z níž mj. vyplývá, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu