Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, č. j. Ncd 21/2015-412, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 1. 12. 2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení soudu, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na delegaci vhodnou v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle stěžovatele jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se v řízení dožadoval, aby soud seznal, že okolnosti jeho případu vyžadují delegovat řízení podle § 12 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). I když z tohoto pravidla připouští Ústavní soud výjimky, činí tak, jestliže jsou současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud shledal, že v projednávané věci není splněna už první z uvedených podmínek. Stěžovatel rozporuje rozhodnutí soudu o návrhu na delegaci vhodnou, což je mimořádný procesní nástroj prolamující obecnou zásadu zákonného soudce. Z textu stížnosti ani z jiných hledisek však nevyplývá, že by napadené usnesení do některého z ústavně zaručených práv zasahovalo, natož aby se jednalo o zásah citelný, který by mohl být napraven pouze cestou ústavní stížnosti. Lze si mnohem spíše představit, že by došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, pokud by soud návrhu na delegaci vyhověl. V projednávaném případě však soud neshledal, že by stěžovatelem uvedené argumenty představovaly důvody pro delegaci a jeho žalobu dále projednává soud příslušný podle zákona. Nad rámec posouzení přípustnosti Ústavní soud uvádí, že pokud soudní řízení probíhá podle základních procesních pravidel stanovených zákonem (tedy aniž by soudy aplikovaly některou z procesních výjimek určených pro mimořádné situace), jen velmi výjimečně může tento stav odporovat některému z ústavně zaručených práv či svobod. Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2016
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj