Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Adnar zásoby s. r. o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020 č. j. Nco 117/2020-1363, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. K. K., sídlem [adresa] insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., 2. obchodní společnosti ANIDOR s. r. o., sídlem [adresa] 3. Dr. Ing. V. H., MBA, 4. Mgr. P. S., LL.M., 5. obce Brněnec, sídlem [adresa] 6. České republiky - České správy sociálního zabezpečení, U Stadionu 2729, Hradec Králové, 7. Ing. T. J., 8. F. O. a 9. Ing. D. J., sídlem [adresa] Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo v řízení o žalobě stěžovatelky, 1. a 2. vedlejšího účastníka (kterou se na 3. až 9. vedlejším účastníkovi domáhali zaplacení částky 5 059 197 Kč s příslušenstvím) rozhodnuto o námitce podjatosti žalobců tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích JUDr. Bořivoj Hájek, Mgr. R. K. a JUDr. Š. H., Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 22 Co 18/2020 (tj. ve věci odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 1. 2019 č. j. 10 C 182/2007-1277).
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
5. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. V dané věci stěžovatelka (obdobně) napadla ústavní stížností soudní rozhodnutí o námitce podjatosti, tedy "dílčí" procesní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí "konečné" ve věci samé, přičemž případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu dalšího řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Jinak řečeno, vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé neskončilo a stěžovatelce jsou i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Ústavní stížnost byla proto Ústavnímu soudu podána předčasně, a jde tak o nepřípustný návrh, jak vyplývá i z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16).
7. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto je tato její ústavní stížnost nepřípustná. K tomu možno dodat, že stěžovatelce nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku namítaného pochybení obecných soudů, jež by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2021
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj