Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. T. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2093/2012-70 ze dne 20. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 580/2011-54 ze dne 8. 3. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 119/2011-40 ze dne 10. 11. 2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 26 C 119/2011-40 ze dne 10. 11. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 100.000,- Kč. Předmětná částka představovala zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání stěžovatele a za průtahy v trestním řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 20 Co 580/2011-54 ze dne 8. 3. 2012 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2093/2012-70 ze dne 20. 11. 2012 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Stěžovatel napadl rozsudky okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýkal, že počátek promlčecí doby nesprávně odvozovaly od okamžiku právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání skončeno, namísto toho, aby vycházely z data, kdy bylo toto rozhodnutí stěžovateli doručeno. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy upozorňoval na rozdíl mezi pojmy "trestní stíhání" a "trestní řízení", nicméně obecné soudy na jeho argumentaci nereagovaly. Nejvyšší soud kromě toho ve svém usnesení chybně konstatoval, že stěžovatel požadoval toliko kompenzaci za průtahy v řízení, přestože se jednalo toliko o jeden ze dvou stěžovatelem kumulativně uplatněných nároků. Další pochybení pak stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud rozhodoval dle právní úpravy, která byla nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 29/11 prohlášena za protiústavní. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud se skutkově i právně totožným případem (a doslovně shodnými námitkami) zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 737/13 ze dne 19. 9. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud nemá ani v nyní projednávané věci důvod se od právního názoru vyjádřeného v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit, proto na něj v podrobnostech odkazuje. Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu