IV. ÚS 3569/16

Odůvodnění

I. Ústavní soud obdržel dne 27. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. K. (dále jen "stěžovatel") domáhá řádného prověření jeho trestního oznámení ze dne 16. prosince 2015, neboť má za to, že postupem Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu přiložených listin Ústavní soud zjišťuje: Stěžovatel figuruje jako obviněný v trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 38/2014. Trestně stíhán je pro zločin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl (stručně řečeno) dopustit tím, že svým vozidlem úmyslně zranil R. K., strážníka Městské policie hlavního města Prahy, který se snažil stěžovateli zabránit ujet z místa spáchání dopravního přestupku (stání v zákazu zastavení). Soudem první instance byl stěžovatel uznán vinným, protože však bylo podáno několik řádných a mimořádných opravných prostředků, tato trestní věc není ještě stále pravomocně skončena. Dne 1. dubna 2016 bylo Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") doručeno podání stěžovatele ze dne 16. prosince 2015, označené jako trestní oznámení na R. K. pro spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto přečinu se měl R. K. dle tvrzení stěžovatele dopustit tím, že při hlavním líčení, konaném dne 23. června 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 1 v trestní věci stěžovatele, uvedl jako svědek na dotaz obhájkyně, že v okamžiku služebního zákroku měl na sobě služební stejnokroj "podle předpisů", ač tomu tak prý nemělo být. Vyrozuměním ze dne 5. dubna 2016 č. j. KZT 408/2015-37, městské státní zastupitelství informovalo stěžovatele, že jeho podání ze dne 1. dubna 2016 nebylo (vzhledem k jeho obsahu) vyhodnoceno jako trestní oznámení, ale jako součást obhajoby stěžovatele uplatněné v trestním řízení, vedeném pod sp. zn. 6 T 38/2014, pročež v dané věci nebude městské státní zastupitelství činit žádná další opatření. Proti tomuto postupu městského státního zastupitelství podal stěžovatel dne 19. srpna 2016 k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu. Vrchní státní zastupitelství přezkoumalo postup městského státního zastupitelství a přípisem dne 15. září 2016 č. j. 1 VZT 538/2016-15 vyrozumělo stěžovatele o tom, že v něm neshledalo žádných pochybení. Z tohoto důvodu vrchní státní zastupitelství podnět stěžovatele odložilo jako nedůvodný. Proti těmto vyrozuměním městského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství, identifikovaným v předchozích dvou odstavcích, je namířena nynější ústavní stížnost. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na účinné vyšetřování, načež podrobně rekapituluje předmět trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 38/2014 a obsah svědecké výpovědi R. K.. Závěrem stěžovatel uvádí, že se prostřednictvím ústavní stížnosti "nedomáhá odsouzení podezřelého R. K. a ani zahájení trestního stíhání jeho osoby", nýbrž mu jde o to, aby jeho trestní oznámení bylo řádně prověřeno a aby vrchní státní zastupitelství a městské státní zastupitelství "zbytečně účelově hrubě nedezinterpretovaly trestní oznámení stěžovatele jako podání, které svým obsahem trestním oznámením údajně vůbec není".

IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, posoudil její obsah, načež dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou práva na účinné vyšetřování, resp. jeho mezemi (srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12, sp. zn. I. ÚS 1565/14 a sp. zn. III. ÚS 1716/16, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/15, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných článkem 2, článkem 3 a článkem 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u článku 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by oznamovateli svědčilo právo na účinné vyšetřování. Současně je třeba dodat, že právo na efektivní trestněprávní ochranu nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva). Uvedené právo není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících, záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy, ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální statky (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2308/15). Podstatou jednání, jehož se měl R. K. dle stěžovatele dopustit, je údajná křivá výpověď v trestním řízení proti stěžovateli, konkrétně uvedení nepravdivého údaje ohledně podoby svého služebního stejnokroje v době služebního zákroku (služební stejnokroj měl údajně postrádat jednotící prvek v podobě šachovnicové pásky umístěné především na služební pokrývce hlavy a dále na něm měl být nesprávně umístěn odznak obecní policie; R. K. však k dotazu obhájkyně stěžovatele potvrdil, že služební stejnokroj měl upraven v souladu s příslušnými předpisy). Vrchní státní zastupitelství k tomuto uvedlo, že obsah "trestního oznámení stěžovatele" se týkal hodnocení svědecké výpovědi R. K. - důkazu provedeného v trestní věci stěžovatele - přičemž posouzení této výpovědi z hlediska její pravdivosti a významu v ní uvedených skutečností již bylo součástí hodnocení důkazů v průběhu trestního řízení a to jak před nalézacím, tak i odvolacím soudem. Ani jeden z obecných soudů však uvedeným tvrzením stěžovatele nepřitakal a výhrady stran věrohodnosti svědecké výpovědi R. K. byly posouzeny jako neopodstatněné. Současně je třeba doplnit, že jak vrchní tak městské státní zastupitelství dospěly shodně ke stěžejnímu závěru, totiž že jednání R. K. nepředstavuje trestný čin. Z odůvodnění vyrozumění státních zastupitelství se tak logicky a srozumitelně podávají důvody, pro které nebylo podání stěžovatele vyhodnoceno jako trestní oznámení. Současně je třeba říci, že stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci; s jeho tvrzením, že státní zastupitelství jeho podání hrubě dezinterpretovaly (jež představuje toliko nesouhlas se samotným hodnocením jeho podání), se Ústavní soud, po přezkumu obou vyrozumění, neztotožnil. Závěrem Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost je vnitřně rozporná. Stěžovatel tvrdí, že se jejím prostřednictvím nedomáhá zahájení trestního stíhání R. K., avšak dožaduje se prověření trestního oznámení. Trestní oznámení však představuje podnět pro orgány činné v trestním řízení, jehož důsledkem je - lze-li na jeho základě učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu - zahájení úkonů trestního řízení, eventuálně zahájení trestního stíhání určité osoby. Ve světle uvedených tvrzení stěžovatele tak není zřejmé, proč trestní oznámení vlastně vůbec podal. Ústavní soud neshledal, že by svým postupem státní zastupitelství zasáhla do základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování. Z tohoto důvodu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu