Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2011, č.j. 6 T 12/2010-4033, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č.j. 11 To 127/2011-4200, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odstavce 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo domáhat se svých práv stanoveným způsobem u soudu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, práva na výkon státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, zakotveným v čl. 2 odstavci 2 Listiny, a právo omezení práv všem stejným způsobem, zakotvené v čl. 4 odstavci 3 Listiny. Shora citovaným usnesením rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů stanovených v § 67 písmena a) a c) trestního řádu. Žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla zamítnuta, nebyla přijata nabídka slibu stěžovatele a nebyl přijat jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud v jeho případě shledal důvody vazby útěkové a předstižné. Krajský soud konstatoval, že v souladu s ustanovením § 71 odstavce 4 a 6 trestního řádu lze takto rozhodnout za situace, kdy pro obtížnost věci nebylo možno šetření dokončit a s ohledem na to hrozí propuštěním stěžovatele zmaření či ztížení účelu trestního řízení. Soud však neuvedl mimo citace zákona žádný důvod, který by k takovému závěru vedl, neuvedl žádnou konkrétní okolnost. Absenci tohoto důvodu namítal stěžovatel ve stížnosti. Uvedené pochybení považuje za projev libovůle zasahující do jeho základních práv. Uvedl rovněž, že jde o standardní věc, kde odkaz na obtížnost není na místě. Jedná se o osm obžalovaných pro 92 skutků spáchaných v jurisdikci Krajského soudu v Praze (46), Krajského soudu v Ústí nad Labem (42) a Krajského soudu v Hradci Králové (jen 4). Pokud Krajský soud v Hradci Králové nepředložil věc vrchnímu soudu, aby ji přikázal ke společnému projednání, mohl přepokládat obtíže spojené s výslechem svědků - narkomanů. Vrchní soud v Praze pochybení krajského soudu nenapravil. Proto je stěžovatel přesvědčen o zkrácení v jeho právech. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti za Krajský soud v Hradci Králové vyjádřil předseda senátu 6 T. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že o dalším trvání vazby se bude rozhodovat v hlavním líčení konaném dne 2. března 2012. K ústavní stížnosti se vyjádřil za Vrchní soud v Praze předseda senátu 11 To. Poukázal pak na to, že Krajský soud v Hradci Králové dostatečně odůvodnil své rozhodnutí, na něž vrchní soud i odkázal. Zároveň vrchní soud odstranil vadu odůvodnění a ve svém rozhodnutí zaujal i stanovisko ke všem námitkám stěžovatele. Proto Ústavní soud stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel nevyužil možnosti podat repliku k vyjádření soudů.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy České republiky, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, respektive její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení § 72 odstavce 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě, což mělo být způsobilé zkrátit jej v naříkaných právech. Pochybení nebylo dle jeho přesvědčení napraveno ani rozhodnutím stížnostního soudu. Ten však k věci v napadeném usnesení konstatoval, že neshledal v řízení důvody, které by zpochybňovaly závěry krajského soudu o obtížnosti věci. Vrchní soud neshledal nedůvodné průtahy, které by byly způsobilé zpochybnit tvrzenou složitost věci. Přesvědčení stěžovatele o nedostatečnosti odůvodnění je třeba posuzovat jako subjektivní vnímání situace pobytu ve vazbě, která jej omezuje, avšak v souladu se zákonem, v jeho osobní svobodě. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu