Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Bright Mind s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 37 Co 305/2013-381, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto, že řízení o určení neplatnosti kupních smluv se přerušuje do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Blansku o omezení svéprávnosti žalobce. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného usnesení k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu známy.
Ústavní soud je povinen, před tím, než přistoupí k projednání ústavní stížnosti, posoudit, zda jsou v daném případě splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Připadá tak v úvahu až tehdy, když byly vyčerpány všechny prostředky nápravy. Je tomu tak proto, že především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci jejich soustavy, může se uplatnit přezkum Ústavním soudem. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243).
Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna (srov. též např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Procesní rozhodnutí odvolacího soudu o přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí o omezení svéprávnosti žalobce představuje za daných okolností nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu, zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti. Tím, že by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí, zasahoval by ústavně nepřípustným způsobem do nezávislého rozhodování ostatních soudů.
Teprve v situaci, kdy soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, o němž se bude stěžovatelka domnívat, že zasahuje do jejích ústavně zaručených práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností. Pouze pak bude možné posoudit případný zásah do stěžovatelčiných základních práv komplexně, za současného posouzení průběhu i výsledku celého řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj