Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. P. S., správce konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s., se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 20 Co 370/2009-134 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2009 č. j. 56 C 195/2008-66, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 55 000 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel žaloval obchodní společnost Raiffeisenbank, a. s., Praha, o zaplacení žalované částky ve prospěch konkurzní podstaty úpadce z titulu náhrady škody podle § 420 obč. zákoníku, kterou měla banka způsobit porušením povinnosti ve vzájemném obchodním vztahu s obchodní společností VITKA Brněnec v době před prohlášením konkurzu na její majetek. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování žalobu zamítl. Připustil, že banka ve smluvním vztahu nepostupovala správně, avšak mezi jejím jednáním (postoupení pohledávky ke dni splatnosti splátky úvěru a neprovedení inkasa) a vznikem škody úpadci v důsledku postupu třetí osoby (obchodní společnosti Českomoravský len, a. s.) neshledal příčinnou souvislost. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2012 č. j. 32 Cdo 2336/2010-167 odmítl jako nepřípustné. Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa. V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval a označil je za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Zopakoval, že v důsledku protiprávního jednání žalované banky se VITKA Brněnec dostala do prodlení s úhradou splatné splátky, což vedlo k zesplatnění celého dluhu z úvěru s vážnými dopady na hospodářskou činnost podniku. Nevyloučil, že k vlastnímu úpadku VITKY Brněnec, resp. ke škodě samotné, mohlo dojít i z dalších příčin, protiprávní úkon banky však byl příčinou podstatnou. S poukazem na ustanovení § 338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. stěžovatel označil jako nesprávný též názor odvolacího soudu, že nařízení exekuce a exekuční příkaz prodejem podniku neomezilo dispozici úpadce s bankovními účty.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovateli však toto právo odepřeno nebylo, neboť byl od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva realizoval; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil. Pokud šlo o jeho nesouhlas s interpretací ustanovení § 420 obč. zákoníku, Ústavní soud připomíná, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Meze ústavněprávního přezkumu v případě výkladu norem jednoduchého práva obecnými soudy Ústavní soud již dříve a opakovaně vymezil tak, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozporného s principy spravedlnosti. V projednávané věci však žádná z uvedených pochybení neshledal. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze svoje závěry vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí; z nich je srozumitelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, tj. nedostatku příčinné souvislosti mezi jejím protiprávním jednáním a tvrzenou škodou, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele. Jeho poukaz na rozkolísání hospodářské stability VITKA Brněnec v důsledku zesplatnění celé pohledávky má svoje opodstatnění, nelze však nevidět, že to byl postupník (Českomoravský len, a. s.), který využil všech možností poskytnutých mu smlouvou o postoupení pohledávky z úvěrů. poskytovala.
Ústavní soud po posouzení celé věci nedospěl k závěru, že by obecné soudy ve svých závěrech o (ne)existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem a posouzením právních skutečností, mezi nimiž bylo třeba zjišťovat vztah příčinné souvislosti, vybočily z ústavněprávních požadavků na aplikaci norem podústavního práva způsobem, který by vyžadoval jeho zásah, a proto hodnocení specifik a souvisejících okolností dané věci provedené obecnými soudy respektoval. Rozdíl mezi postupem obecného soudu ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 1387/11 ze dne 5. 10. 2011 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel odkázal, je zde více než zřetelný. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu