Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 21 Cdo 1598/2011-168, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. září 2012 se stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 21 Cdo 1598/2011-168 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona o Ústavním soudu, tj. zabýval se jeho přípustností.
Rozsudkem Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností byly v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení 90 400,- Kč zrušeny rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2011 č. j. 6 Co 2773/2010-137 a Okresního soudu v Písku ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 461/2009-108 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České Republiky (dále jen "Ústava") představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci a s ohledem na shora uvedené důvody i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, uzavřel, že ústavní stížnost není přípustná.
Soudkyni zpravodajce proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2012 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka