Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) V. R. a 2) L. V., obou zastoupených JUDr. Františkem Korandou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 3. 11. 2006 č. j. 7 C 149/2006-54 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 18 Co 636/2006 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřovali porušení základního práva garantovaného ustanovením čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelů mělo dojít tím, že soud prvního stupně využil svého moderačního práva podle ustanovení § 150 o. s. ř.; v důsledku tohoto postupu jim nepřiznal právo na náhradu nákladů excindačního řízení podle § 267 o. s. ř., ačkoliv měli ve věci úspěch. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že pracovník exekutorského úřadu Plzeň - město exekutorky JUDr. J. W. si při soupisu movitých věcí v domě povinného počínal ledabyle; mimo jiné sepsal i věci patřící stěžovatelům, ačkoliv ti své vlastnické právo k nim prokazovali nákupními doklady. Navíc stěžovatelé nebyli pracovníkem exekutorského úřadu poučeni o možnosti podat excindační (vylučovací) žalobu. Až poté, co vyhledali právní pomoc advokáta, tuto žalobu podali a dosáhli vrácení svého majetku. Nikoliv vlastní vinou se tak stěžovatelé dostali do nespravedlivé situace, v níž nesou náklady řízení, v němž měli plný úspěch a jež představovalo jediný způsob, jak se mohli domoci svých práv. Nelze přitom pominout, že náklady řízení převýšily hodnotu věcí, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali. Stěžovatelé sice uznávají, že tuto situaci nezavinil oprávněný, který byl účastníkem excindačního řízení, nýbrž pracovník exekutorského úřadu. Tato skutečnost však podle nich nemůže ospravedlnit jimi kritizované právní závěry obecných soudů. II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů proti aplikaci § 150 o. s. ř. v situaci, v níž uspěli s excindační žalobou proti oprávněnému. Pokládají za nespravedlivé, aby nesli náklady řízení, když se žalobou uspěli a svým chováním předchozí sepsání věcí nijak nezavinili. Jelikož jediným dalším účastníkem řízení byl oprávněný, měly podle názoru stěžovatelů obecné soudy uložit povinnost k náhradě nákladů řízení právě jemu a k aplikaci § 150 o. s. ř. se neuchylovat. Ústavní soud se však s tímto náhledem neztotožňuje. V nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 (http://nalus.usoud.cz) řešil skutkově téměř totožnou věc, přičemž vyslovil, že by bylo nespravedlivé, aby byl oprávněný, který v předchozích řízení osvědčil, že důvodně hájil svá práva, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, povinován k náhradě nákladů excindačního řízení. Ačkoliv totiž formálně byl neúspěšným účastníkem řízení, materiálně jeho zahájení ani jeho výsledek nijak nezavinil; tuto skutečnost lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, který odůvodňuje aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Proto dospěl v citované věci Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů. Zároveň Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelé napadali - obdobně jako v nyní projednávané věci - postup pracovníka exekutorského úřadu; ten však není pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů excindačního řízení relevantní, neboť exekutor na rozdíl od oprávněného není účastníkem řízení. Právním názorem vysloveným v citovaném nálezu je Ústavní soud vázán (přičemž důvody pro mimořádný postup dle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů neshledal), a již proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Zároveň si však je Ústavní soud vědom - což naznačil již ve shora citovaném nálezu -že pokud došlo k sepsání věci patřící třetí osobě v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora (či pracovníka jeho úřadu), bylo by nespravedlivé nechat tuto osobu - pakliže podala úspěšnou excindační žalobu - nést náklady řízení. Tuto potenciální nespravedlnost však nelze hojit nespravedlivým postupem vůči oprávněnému, jak požadují stěžovatelé. Z uvedeného tedy vyplývá, že za určitých okolností může vést k nespravedlivému výsledku jak aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. (tedy nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků), tak i jeho nepoužití (tedy přesunutí tohoto břemene na oprávněného). Jelikož je výskyt takovýchto obtížně řešitelných situací krajně nežádoucí, je třeba trvat na tom, aby exekutoři postupovali za všech okolností vůči osobě dlužníka (a tím spíše vůči osobám třetím) spravedlivě a důsledně uplatňovali zásadu proporcionality zásahů veřejné moci do práv jednotlivců. Nutnost přiměřeného a pečlivého postupu exekutora vystupuje nejzřetelněji na povrch právě v případě exekuce prodejem movitých věcí, neboť v jejím důsledku mohou být zasažena práva třetích osob - zejména osob bydlících s povinným - spíše než u jiných způsobů exekuce. Exekutor je povinen počínat si tak, aby minimalizoval možnost sepsání movitých věcí, které jsou v majetku třetích osob. Počínal-li by si exekutor v rozporu s těmito zásadami, mohl by za určitých okolností odpovídat za způsobenou škodu podle ustanovení § 32 odst. 1 exekučního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu