Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 3641/17

Téma · generováno AINáležitosti dovolání a opožděné skutkové námitky

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 27. 6. 2018Zpravodaj: Jirsa JaromírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2018:4.US.3641.17.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - PODotčený orgán: SOUD - NS OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 4Napadený akt: rozhodnutí souduPodání: 22. 11. 2017Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně

Shrnutí · generováno AI

Společnost se domáhala peněz za zhodnocení pronajatých nemovitostí, ale její žaloba neuspěla, protože nebyla považována za oprávněnou nájemkyni. Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro chybějící způsobilý dovolací důvod. Ústavní soud tento postup potvrdil a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání musí podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. obsahovat způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení; dovolatel musí výslovně označit napadenou část právního posouzení a uvést, v čem spočívá její nesprávnost. Námitku vady řízení lze zohlednit jen při přípustném dovolání a námitky uplatněné až v dovolání, které jsou skutkové, jsou opožděné a nepřípustné. Odmítnutím takto vadného dovolání nebylo porušeno právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
    Zobrazit v textu
  • Je povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti - mj. výslovně označila část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a k tomu snesla odpovídající argumentaci, v čem nesprávnost spatřuje.
    Zobrazit v textu
  • Jde tedy z hlediska dovolacího řízení o námitku opožděnou, navíc skutkovou, a tedy nepřípustnou, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Hotel Paulíny, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 1015/2017-403, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Městské části Praha 4 jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka (právní nástupkyně Dr. Viliama Paulíny) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala proti Městské části Praha 4 (dále jen "vedlejší účastnice") jakožto dřívější pronajímatelce zaplacení částky 8 636 580 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn zvýšila hodnota předmětu nájmu - nemovitosti č. p. X1, pozemků parc. č. X2 a X3 a části pozemku parc. č. X4, vše v kat. území [k.ú.] (dále jen "předmět nájmu"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 38 C 58/2013-256, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že stěžovatelce při ukončení nájmu nevznikl nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota předmětu nájmu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že dodatek č. 5 smlouvy o nájmu, na základě kterého se měla stát stěžovatelka namísto Dr. Viliama Paulíny nájemnicí předmětu nájmu, je neplatný, a tudíž není stěžovatelka aktivně legitimovaná k podání žaloby. Stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 1015/2017-403. Podle dovolacího soudu stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř. Namítané vady řízení nezakládají přípustnost dovolání, stěžovatelka v dovolání uplatnila (zakázané) skutkové novoty a brojila proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Některé námitky uplatnila stěžovatelka poprvé až v dovolání, a proto se s nimi logicky nemohl odvolací soud vypořádat. Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 22. 11. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zejména namítá, že v dovolání stěžovatelka uplatnila řádný dovolací důvod, a proto nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu o existenci vady podaného dovolání, pro kterou nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na "ryzí námitku směřující k právnímu posouzení věci, zejména v otázce platnosti dodatku č. 5 ze dne 22. 6. 2007 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 8. 1992." A dále stěžovatelka cituje příslušnou část dovolání týkající se uvedené námitky. Závěr Nejvyššího soudu lze pro výše uvedené považovat za exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu. Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení a vedlejší účastnice se nevyjádřila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud si vyžádal spis k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda existují předpoklady přípustnosti dovolání a zda je ve věci dán způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Je povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti - mj. výslovně označila část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a k tomu snesla odpovídající argumentaci, v čem nesprávnost spatřuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na část dovolání, v níž namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění podmínek podle § 43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. a ve které rovněž namítala procesní vady odvolacího řízení, jejichž důsledkem jsou chybná skutková zjištění. K tomu lze pro stručnost uvést, že k námitce vady řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání. Námitku týkající se existence doložky o splnění podmínek uplatnila stěžovatelka až v dovolání, byť byla odvolacím soudem poučena o možném jiném právním názoru, a mohla tedy uvést argumentaci již před odvolacím soudem. Jde tedy z hlediska dovolacího řízení o námitku opožděnou, navíc skutkovou, a tedy nepřípustnou, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací