Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele I. D., zastoupeného Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. 9. 2015 sp. zn. 62 EC 13/2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 7.489,42 Kč spolu s úroky z prodlení a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 7.719,- Kč. Soud tak plně vyhověl žalobě podané vedlejším účastníkem INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově - obrazových záznamů, o. s., kdy dospěl k závěru, že stěžovatel neměl uzavřenu licenční smlouvu na provozování chráněných autorských práv prostřednictvím zvukově obrazového přístroje s TV vysíláním ve své provozovně v Liberci. Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací a nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatel rozporoval. Stěžovatel se domnívá, že v napadeném rozhodnutí nebylo prokázáno, že by bez patřičného povolení zpřístupňoval veřejnosti záznamy uměleckých výkonů výkonných umělců a výrobců záznamů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá mimo jiné porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové). Zákon - občanský soudní řád nepřipouští u sporů o tzv. bagatelní částky (do 10.000,- Kč) odvolání proti rozsudku. Soudům tak má být umožněno efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny ohrozit základní práva a svobody. Částka 10.000,- Kč však není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu