Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Ivanem Chalupou, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 2 As 182/2017-102, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. domáhal u Městského soudu v Praze vyslovení zákazu porušování svých práv, obnovení stavu před zásahem a alternativně určení, že zásah byl nezákonný. Nezákonnost zásahu spatřuje v rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 10 na rok 2016. Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2017, č. j. 3 A 55/2017-5; dospěl k závěru, že stěžovatel abstraktně napadá rozvrh práce a jeho návrh je neprojednatelný ze tří důvodů: (1) neexistuje veřejné subjektivní právo bez vztahu ke konkrétnímu řízení; (2) před podáním zásahové žaloby je nutné vyčerpat opravné prostředky, což se v dané věci nestalo, neboť žalobce nenapadl rozvrh práce v souvislosti s konkrétním řízením; (3) stěžovatel je zjevně neoprávněný k podání žaloby proti rozvrhu práce, neboť mimo konkrétní řízení není rozvrh způsobilý zasáhnout do jeho práv. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 2 As 182/2017-102, zamítl jako nedůvodnou, neboť byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 27. 11. 2017 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu. Stěžovatel zejména namítá, že je nesprávný závěr Nejvyššího správního soudu o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby, čímž mu byl odepřen přístup k soudu a upřeno právo na zákonného soudce. Z podstaty věci neplyne, že by rozvrh práce nemohl být předmětem meritorního přezkumu ve správním soudnictví; musí být předvídatelný pro účastníky řízení a určení osoby soudce či složení senátu musí být jisté před zahájením řízení. Rozvrhem práce může být zasaženo do ústavních práv každého, kdo se hodlá v budoucnu obrátit na soud. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nevypořádal jeho námitku podjatosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci však nezjistil. Podstatou posuzované věci je, zda mohl stěžovatel žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. abstraktně napadnout rozvrh práce obvodního soudu bez vztahu ke konkrétnímu probíhajícímu řízení a zda byly splněny podmínky pro odmítnutí jeho žaloby městským soudem. Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru jako obecné správní soudy. Stěžovatel bez vazby na již probíhající řízení napadl rozvrh práce, který však nebyl způsobilý jakkoli zasáhnout do jeho subjektivních práv, neboť nebyl aplikován v konkrétní věci. Stěžovatel rovněž nevyčerpal opravné prostředky před podáním žaloby; rozvrh práce je pouhou časově omezenou interní normou závaznou pro aparát konkrétního soudu. Veřejná subjektivní práva by mohla být rozvrhem práce zasažena, avšak pouze v důsledku jeho aplikace na konkrétní věc, nikoli bez dalšího pro futuro. Nejvyšší správní soud tedy logickým a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své závěry, na kterých není třeba nic měnit. Stěžovatel má pravdu v tom, že Nejvyšší správní soud nereagoval na námitku podjatosti městského soudu, a proto je v této části napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Toto pochybení však nebylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, protože stěžovatelova žaloba nemohla být prima facie úspěšná. Podjatost lze navíc namítat pouze vůči konkrétním osobám soudců, nikoli vůči "soudu"; lze ji spatřovat v poměru soudce nebo členů senátu k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům, nikoli ve způsobu rozhodování. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou a ve zbytku zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu