Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, č. j. 24 Co 29/2004 - 139, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2003, č. j. 22 D 562/99 - 119, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů byla porušena její základní práva vyplývající zejména z ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze potvrdil výše citované usnesení soudu I. stupně, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli Ing. L. Š. jeho manželce A. Š. (vedlejší účastník) a stěžovatelce podle jejich dědických podílů, přičemž byly specifikovány majetkové hodnoty, které každá z dědiček z dědictví nabyla (výrok I.) a dále rozhodnuto o odměnách a náhradě hotových výdajů notářů činných v dědickém řízení (výrok II.).
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2005, č. j. 30 Cdo 1762/2004 - 158, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily nesprávně obsah zanechaných závětí, když vycházely striktně z doslovného výkladu jejich textu. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy tímto svým postupem nepřípustně zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, přičemž zároveň porušily i čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud dále uvádí, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka podala proti v záhlaví citovanému usnesení soudu II. stupně dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné. Dle ustanovení o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 by přípustnost podaného dovolání v daném případě mohla vyplývat pouze z ustanovení § 237 nebo § 239 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000. Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatelka před vydáním usnesení odvolacího soudu nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a ani odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelkou podané dovolání nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích základních práv a svobod dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový prostředek (procesní), který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Je tedy zřejmé, že tímto prostředkem není ze zákona nepřípustné dovolání, navíc když si jeho přípustnost mohla stěžovala "zajistit" svým vlastním úkonem, což se v daném případě nestalo. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním "efektivním" prostředkem ochrany základních práv stěžovatelky bylo odvolání, od jehož doručení je třeba počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti již marně uplynula, tedy ústavní stížnost stěžovatelky je zaslaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není na daný případ aplikovatelné, protože míří na případy dovolání podávaných dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v platném znění, tj. ve znění po 1. 1. 2001. Na výše uvedenou argumentaci nemůže mít vliv ani skutečnost, že stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, což odůvodnila tím, že před odvolacím soudem nebylo nařízeno jednaní, takže se jej nemohla účastnit a bylo jí tak znemožněno podat návrh na připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Jak uvedl dovolací soud, a s jehož argumentací se Ústavní soud ztotožnil, dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 není třeba k projednání odvolání nařídit jednání, pokud odvolání směřuje proti usnesení. Je tedy pojmově vyloučeno, aby postupem dle zákona byla stěžovatelce jako účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud k tomu dále dodává, že stěžovatelka mohla již v písemném vyhotovení svého odvolání podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, což neučinila, a tedy její námitky v tomto ohledu nejsou zcela důvodné. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítnul jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2005
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj