Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo pro rekreační bydlení, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 3528/2011-578, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011 č. j. 28 Co 699/2010-517 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 7. 2010 č. j. 9 C 39/2007-421, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 9. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 6. 12. 2006 č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB, kterým bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto o restitučním nároku P. M., J. B. a P. I. (dále jen "oprávněné osoby") vůči v tomto rozhodnutí blíže specifikovaným pozemkům, nacházejícím se v k. ú. [k.ú.]. Stěžovatel se konkrétně domáhal určení, že uvedené osoby nejsou spoluvlastníky některých z těchto pozemků. Kromě toho bylo tímto rozsudkem určeno, že uvedené osoby, jež v řízení před obecnými soudy rovněž vystupovaly jako žalobci, jsou spoluvlastníky jiných pozemků, vůči nimž uplatnily restituční nárok. V tomto rozsahu bylo proto v neprospěch stěžovatele nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") se s názorem soudu nalézacího ztotožnil a s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu konstatoval, že stěžovatelem nastolené otázky byly v jeho rozhodovací praxi vyřešeny, a proto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
4. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastníci jako oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě u pozemkového úřadu včas uplatnily svůj restituční nárok a prokázaly splnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. n) a k) zákona o půdě. Zároveň vzal za prokázané, že vydání pozemků nebrání žádná ze zákonných překážek vydání.
5. Ve vztahu k překážce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě obecné soudy uzavřely, že stavby na sporných pozemcích mají povahu staveb jednoduchých, podpovrchových nebo nejsou stavbami ve smyslu občanskoprávním, a nejedná se tedy o zastavěné pozemky, případně byly tyto pozemky zastavěny až po dni účinnosti zákona o půdě, a tudíž je lze vydat. Zejména odvolací soud se pak zabýval námitkou funkčního propojení pozemků a staveb, avšak konstatoval, že se v daném případě nejedná o ucelený areál, neboť rozdílné vlastnické vztahy k pozemkům a stavbám nemají za následek, že by daná oblast přestala fungovat jako rekreační areál.
6. V souvislosti s další možnou překážkou obecné soudy konstatovaly, že oblast, v níž se sporné pozemky nacházejí, nebylo možné považovat za chatovou osadu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Chatovou osadu mohly dle nalézacího soudu tvořit pouze prostorově soustředěné stavby určené pro individuální rekreaci, přičemž od tohoto vymezení je potřebné odlišovat stavby pro dočasné ubytování, tedy objekty určené k provozování podnikatelským způsobem, příp. jako zotavovny či podniková rekreační zařízení. Tento soud vzal za prokázané, že v předmětné oblasti bylo na základě usnesení vlády republiky Československé č. 565 ze dne 29. 5. 1957 (dále jen "usnesení vlády č. 565") a závazného režimu pro výstavbu slapské rekreační oblasti, vybudováno cca 400 chat, 8 ubytoven a 2 hotelů, přičemž se převážně jednalo o rekreační objekty pro dočasné ubytování, a nikoliv chaty pro individuální rekreaci. K pozdějším převodům vlastnictví pozemků na třetí osoby v rozporu se zákonem o půdě nebylo možné přihlížet. Odvolací soud tyto závěry potvrdil, přičemž zdůraznil, že danou oblast nebylo možné považovat za chatovou osadu ani k datu účinnosti zákona o půdě. Soudy přitom vycházely z restriktivního výkladu tohoto ustanovení, a to zejména ze skutečnosti, že účel rekreace nelze povyšovat nad účel restitucí.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany oprávněných osob nebyl nikdy vyzván k vydání předmětných pozemků, jak to předpokládá § 9 odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu nemohla nikdy začít plynout ani lhůta podle odstavce 4 tohoto ustanovení, v důsledku čehož nemohl v dané věci rozhodnout ani pozemkový úřad. Obecné soudy měly rozhodovat svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i při posouzení existence zmíněných překážek vydání. Při posuzování, zda se nejedná o zastavěný pozemek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, měly zohlednit funkční spojení předmětných pozemků a jejich prostorovou návaznost, tedy že se jedná o takové spojení nemovitostí, které vykazuje povahu uceleného souboru nemovitostí (areálu). Dalšího porušení kogentní normy se pak měly dopustit při hodnocení, zda se v případě těchto pozemků jedná o chatovou osadu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Dle stěžovatele měly dospět k závěru, že se na daném území nachází chatová osada zřízená na základě územního rozhodnutí vydaného Odborem výstavby a vodního hospodářství Rady KNV Praha č. j. Výst. 154-24 10685/59 ze dne 30. 9. 1959 (dále jen "územní rozhodnutí z roku 1959"). Odmítnutí závěru, že daná lokalita je chatovou osadou, z důvodů, že jsou v ní objekty sloužící komerčním účelům (např. hotel, restaurace a penzion), představuje přepjatý formalismus. Konečně namítá porušení zásady zákazu deformace důkazů; toho se měly obecné soudy dopustit, když konstatovaly neexistenci výše uvedeného územního rozhodnutí z roku 1959, ačkoliv jeho existenci bylo možné dovodit z jiných předložených důkazů.
8. Po obeznámení se s ústavní stížností, přiloženými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že interpretace a aplikace podústavního práva je primárním úkolem obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je oprávněn zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Jak přitom konstatoval již v řadě svých rozhodnutí [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], typicky půjde o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). I v dané věci tak Ústavní soud zvažoval právě to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů z těchto postulátů nevybočuje.
10. Ačkoliv stěžovatel existenci zmíněného extrémního rozporu s principy spravedlnosti tvrdí, ve své stížnosti ve skutečnosti pouze pokračuje v polemice s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, jejichž přehodnocení se dožaduje. Na všechny jeho námitky již přitom bylo ze strany obecných soudů dostatečným způsobem reagováno v rámci jejich rozhodnutí.
11. Jestliže obecné soudy upřednostnily restriktivní výklad ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, učinily zadost požadavkům, které na jejich rozhodování v restitučních věcech klade judikatura Ústavního soudu. Vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být jejich účel, jímž je vydání nemovitosti oprávněným osobám. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v tomto ustanovení, pozemek vydat nelze [nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113)]. Obdobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. 7. 2004 (N 96/34 SbNU 35) Ústavní soud zdůraznil, že institut překážek ve vydání nemovitosti je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu v dané věci není dán takovýto převažující veřejný zájem nebo právo třetích osob, přičemž postupovaly v intencích nálezu sp. zn. II. ÚS 203/94 ze dne 20. 12. 1995 (N 88/4 SbNU 319). V rozsudku nalézacího soudu je v případě každého pozemku vysvětleno, z jakého důvodu není dána překážka jeho vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a rovněž proč se nejedná o chatovou osadu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Napadená rozhodnutí jsou založena na dostatečných skutkových zjištěních a právní závěry v nich uvedené jsou řádně a racionálně odůvodněny, a to s přihlédnutím k účelu aplikovaných restitučních předpisů. Za okolností, kdy hmotněprávní závěry obecných soudů nevykazují extrémní vybočení z ústavních kautel, nepřísluší Ústavnímu soudu do nich jakkoliv zasahovat. K námitce, dle níž obecné soudy dospěly k závěru o neexistenci územního rozhodnutí z roku 1959, Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí žádné takové konstatování nevyplývá.
13. Zjevně neopodstatněná je konečně i námitka stěžovatele, dle níž předmětné restituční řízení nebylo řádně zahájeno, neboť jej oprávněné osoby k vydání nemovitostí nikdy nevyzvaly. Závěr obecných soudů, dle nichž k řádnému zahájení restitučního řízení postačuje včasné podání návrhu na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Řízení u pozemkového úřadu je ostatně svou povahou řízením správním, a jako takové je zahájeno procesně právním úkonem, tedy podáním u pozemkového úřadu. Výzva k vydání nemovitosti adresovaná povinné osobě je naopak úkonem hmotněprávním, který nemá vliv na zahájení řízení před správním orgánem. Oprávněné osoby uplatnily své právo u pozemkového úřadu dne 23. 12. 1992, tedy řádně a ve lhůtě k tomu určené. Tímto dnem bylo zahájeno řízení u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Naopak výše uvedená interpretace předestřená stěžovatelem by byla v příkrém rozporu s názorem Ústavního soudu, dle něhož mají stát a jeho orgány povinnost vykládat restituční zákony v souladu se zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V konečném důsledku by též popírala názor Ústavního soudu, dle něhož neuplatněním výzvy vůči povinné osobě nezaniká nárok oprávněné osoby na vydání nemovitostí, byl-li řádně a včas uplatněn u pozemkového úřadu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 705/02 ze dne 5. 5. 2004 nebo sp. zn. II. ÚS 621/02 ze dne 1. 7. 2004).
14. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu