Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 č. j. 26 Cdo 1606/2010-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009 č. j. 29 Co 263/2009-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2009 č. j. 47 C 111/2008-53 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Ústavní stížnost datovaná dnem 15. 9. 2012 byla podána k poštovní přepravě dne 25. 9. 2012; jde tedy o návrh podaný po lhůtě k jeho podání zákonem předepsané.
Stěžovatelem prezentovaný názor, že návrh podává včas, neboť nebyl seznámen s výsledkem soudního řízení a "[s]kutečnost, že dovolací soud již rozhodl, se ... dozvěděl teprve v souvislosti s nahlížením do předmětného spisu dne 30. 8. 2012", není správný. Z doručenky Ústavním soudem vyžádané je patrno, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání bylo v souladu se zákonem (§ 50b odst. 1 o. s. ř.) doručováno toliko jeho zástupci vybavenému procesní plnou mocí. Právě od tohoto doručení (dne 25. 8. 2011) odvíjela se lhůta k podání ústavní stížnosti. Představa stěžovatele, dle níž by pro počátek běhu této lhůty byl rozhodující den, kdy došlo ke zcela nahodilé události (nahlédnutí do spisu), je nesmyslná, neboť v akceptací takovéto úvahy bylo by důsledně vzato možné podat ústavní stížnost kdykoliv. Ústavní soud v této souvislosti předpokládá, že s uvedenou doktrinární notorietou nynější právní zástupce stěžovatele seznámil, neboť nestalo-li by se tak, porušil by jako advokát podáním věcně neprojednatelné ústavní stížnosti k újmě stěžovatele právní i etické povinnosti svého povolání; zákonný přímus advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nesplnil by pak svůj účel. Jinak řečeno: podání této ústavní stížnosti advokátem je omluvitelné jen za předpokladu, že advokát o její opožděnosti stěžovatele řádně poučil a stěžovatel vzdor tomu na jejím podání trval. Ústavní soud proto ústavní stížnost, bez ohledu na její obsah, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012 Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj