Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem [adresa] ze dne 19. září 2011 č. j. 8 Co 1944/2011-54, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2011, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. srpna 2011 č. j. 15 C 233/2010-48 zastavil řízení poté, co stěžovatel i přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek z žaloby o uložení povinnosti vrátit obdržené podklady nesplněné právní služby a o zaplacení částky 63,- Kč v souvislosti s opakovanou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením napadeným ústavní stížností změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že přesto že mu bylo odvolacím soudem vyhověno a v řízení je dále pokračováno, nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení, neboť krajský soud dovodil, že "poplatek lze vyměřit až z žaloby perfektní a žaloba měla být tedy odmítnuta". Stěžovatel má za to, že žádost o osvobození od soudního poplatku podal v měsíci únoru 2011 opodstatněně znovu a závěr okresního soudu, že nová žádost nic nedoplňuje, není důvodný. Odvolací soud pak nenapravil, dle názoru stěžovatele, nesprávný závěr učiněný okresním soudem.
Ústavní soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí na základě kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Stěžovatel toliko předkládá své vlastní představy o tom, jak by měl ve věci rozhodující soud rozhodnout. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud se celou věcí podrobně zabýval a napadené usnesení je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu