IV. ÚS 375/99

Odůvodnění

V ústavní stížnosti podané proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů zamítajícím žalobu stěžovatele o náhradu škody a odmítajícím jeho dovolání stěžovatel tvrdí, že proces vedený před těmito soudy nebyl veden řádně, a že mu tak byla odepřena soudní ochrana. Podle názoru stěžovatele se Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze náležitě nezabývaly předběžnou otázkou v ústavní stížnosti blíže specifikovanou a krajský soud navíc nezaprotokoloval jeho návrh na připuštění dovolání v případě, že by rozhodnutí soudu prvého stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatel dovozuje, že k takovému postupu došlo mimo jiné proto, že soudci Okresního soudu v Kladně, jakož i soudce Krajského soudu v Praze JUDr. M. J., jsou vůči němu podjati. Ačkoliv podjatost soudců, rozhodujících ve stěžovatelově věci, byla zřejmá, Nejvyšší soud ČR tuto okolnost náležitě nezkoumal a stěžovatelovo dovolání odmítl, přestože dovolání obsahovalo i další dovolací důvody. Stěžovatel má tedy za to, že i postupem dovolacího soudu došlo ke zkrácení jeho práva na soudní ochranu, zejména práva na řádný a spravedlivý proces, v důsledku čehož se nemůže domoci svého práva na spravedlivou odměnu za práci, a proto žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí pro rozpor s článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil. Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 7 C 30/97, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, zamítl stěžovatelův návrh, aby soud uložil žalovanému JUDr. I. P. povinnost zaplatit stěžovateli, v řízením před obecným soudem žalobci, částku 858 591,40 Kč s příslušenstvím, jakož i povinnost platit stěžovateli měsíčně stanovenou náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 5 513,-- Kč od 31. 7. 1997, zvýšenou od 1. 8. 1997 na 5 954,04 Kč. Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal a v průběhu odvolacího řízení navrhl "rozšíření žalobního návrhu" (částka 19 380 659,92 Kč a pravidelné měsíční částky 5 954,-- Kč od 1. 6. 1998). Krajský soud v Praze změnu připustil a poté rozsudek soudu prvého stupně ryze z formálně procesních důvodů změnil při shodném skutkovém a právním posouzení nedůvodnosti nároku stěžovatele.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že dovolací soud posoudil rozsudek odvolacího soudu i přes jeho formální označení jako rozhodnutí potvrzující, neboť neshledal rozdílnost v posouzení okolností významných pro rozhodnutí, jakož ani odlišnost ve stanovení práv a povinností účastníkům řízení. Dovolací soud naopak zjistil, že oba soudy žalobu stěžovatele zamítly, když o právech a povinnostech účastníků v jejich právním vztahu rozhodly shodně tak, že nárok na náhradu škody není důvodný. Změna rozhodnutí soudu prvého stupně byla proto posouzena jako změna formální, vyvolaná změnou žalobního petitu v odvolacím řízení, nikoliv rozdílným posouzením relevantních skutečností. Z tohoto závěru dovolací soud vyvodil, že dovolání není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání a dovolatel připuštění dovolání v odvolacím řízení ani nenavrhl, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 o. s. ř. Dovolací soud dále zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení § 237 písm. f) a g) o. s. ř., tedy zda-li účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, či zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, avšak ani v těchto případech neshledal dovolavatelovo tvrzení důvodné, a proto rozhodl, že dovolací důvody nejsou dány. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost nejprve z hlediska jejích formálních náležitostí, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případě mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, je takovým posledním prostředkem, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnost, jen dovolání přípustné podle občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR ve stěžovatelově věci však meritorně nerozhodoval, přípustnost dovolání neshledal a dovolání usnesením odmítl. Posledním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva tak zůstal rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. 24 Co 293/98, 24 Co 339/98-149, který byl stěžovateli doručen dne 30. 6. 1998. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 2. 8. 1999, je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze nebyla dodržena a že jsou dány důvody k jejímu odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda je na místě posuzovat ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti s ohledem na vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na to, že "Krajský soud v Praze nezaprotokoloval jeho požadavek na připuštění dovolání", čemuž Ústavní soud rozumí tak, že mělo jít o návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Protokol o jednání před odvolacím soudem, založený ve spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 7 C 30/97 pod č.l. 138, však takový návrh neobsahuje, navíc ani z tohoto protokolu ani z žádné jiné listiny nevyplývá, že by stěžovatel, pokud takový návrh opravdu podal a pokud jeho návrh nebyl zaprotokolován, využil ustanovení § 40 odst. 3 o. s. ř. a podal předsedovi senátu návrh na doplnění protokolu. Pokud tedy stěžovatel mínil založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř., nevytvořil si pro tento postup procesní prostor, potom by i z tohoto pohledu byl dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její nepřípustnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V souvislosti s napadením citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze je třeba reagovat na tvrzení stěžovatele, že dne 7. 7. 1998 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kladně a že "souběžně, resp. dne 8. 7. 1998, stejně označené písemnosti, jaké tvořily dovolání, zaslal v obálce doporučeně na adresu