IV. ÚS 3779/11: K povinnosti soudu přezkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce i v exekučním řízení, a to i bez námitky účastníka

Odůvodnění

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, podala PPF B1 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, založená dle právních předpisů Nizozemského království, jako oprávněná (vedlejší účastnice) k Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na nařízení exekuce pro vymožení peněžité částky 6 800,82 Kč s příslušenstvím a na udělení pověření k jejímu provedení. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 nařídil exekuci, přičemž ve výroku I k ní uvedl "... podle vykonatelného rozhodnutí sp. zn. V2009/00656, které vydal rozhodce JUDr. M. L. Rozhodnutí sp. H/2007/05058, které vydal rozhodce JUDr. M. L. dne 8. 2. 2008 dne 30. 12. 2009 pro zaplacení ...". Proti tomuto usnesení s takto zmatečným označením vykonatelného rozhodnutí podal stěžovatel i jeho manželka včas odvolání, ve kterém navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Usnesením ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 Okresní soud Plzeň-město vydal opravné usnesení, ve kterém opravil označení vykonatelného rozhodnutí "... podle vykonatelného rozhodnutí sp. zn. V2009/00656, které vydal rozhodce JUDr. M. L. dne 30. 12. 2009 pro zaplacení ..." s tím, že ke zmatečnosti došlo písařskou chybou. I proti tomuto opravnému usnesení podal stěžovatel i jeho manželka včas odvolání, ve kterém rovněž navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. K oběma podaným odvoláním stěžovatele a jeho manželky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. března 2011 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. dubna 2011 potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí průběh exekučního řízení z hlediska postupu vedlejší účastnice, obecných soudů a pověřeného soudního exekutora JUDr. K. U. Exekutorského úřadu Brno-město a poukazuje na jejich pochybení. Předně uvádí, že se soudy prvního ani druhého stupně nezabývaly jeho námitkou, že společnost PPF B1 B. V., založená dle právních předpisů Nizozemského království, nemůže na území České republiky vystupovat a jednat prostřednictvím právního zástupce na základě jemu udělené plné moci. Okresním soudem Plzeň-město vydané usnesení ze dne 9. března 2011 bylo v důsledku zmatečného označení vykonatelného rozhodnutí chaotické a nevykonatelné a následně vydané opravné usnesení navíc ani nebylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou, nýbrž zasláno na doručenku a vhozeno do poštovní schránky. Stěžovatel proto považuje obě tato usnesení Okresního soudu Plzeň-město za nepřezkoumatelná. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že opravným usnesením byla jemu a jeho manželce odebrána možnost, aby o jejich odvoláních mohl odvolací soud vůbec rozhodnout. Odvolací soud neprojednal jeho věc bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, takže mu nebyla dána možnost se bránit, a soud nepostupoval zákonným způsobem, když celý případ o nařízení exekuce rozdělil na dvě části a rozhodl tak odděleně o stěžovatelových odvoláních a pak pod jinou spisovou značkou o částečném zastavení exekuce. V době vydání opravného usnesení Okresního soudu Plzeň-město již navíc stěžovatel na základě výzvy pověřeného Exekutorského úřadu Brno-město fakticky všechny své závazky dne 8. 4. 2011 uhradil, na což v odvolání proti opravnému usnesení upozornil. Na tuto skutečnost mělo být ze strany ostatních zúčastněných na exekuci, včetně obecných soudů, reagováno. Ze všech těchto důvodů stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro zásah do jeho základních práv zrušil.

4. Přípisem ze dne 16. 1. 2012 vznesla právní zástupkyně jménem stěžovatele námitku podjatosti JUDr. V. F. jako bývalé kolegyně soudkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. Aleny Polednové, která rozhodovala o odvolání v dané věci sp. zn. 14 Co 436/2011. Zároveň uvedla, že stěžovatel má za to, že i JUDr. Michaela Židlická, která byla podle rozvrhu práce Ústavního soudu ustanovena soudcem zpravodajem, by neměla v daném případě současně působit, resp. rozhodovat v senátu, který by měl o věci rozhodnout.

II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil exekuční spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 77 EXE 23/2011 a rozhodčí spis sp. zn. V2009/00656 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-město a vedlejší účastnice.

6. Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 77 EXE 23/2011 a rozhodčího spisu sp. zn. V2009/[PSČ obec] soud zjistil, že předmětná pohledávka vznikla na základě úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 5. 5. 2003 č. 5305018810 uzavřené mezi stěžovatelem a obchodní společností Home Credit Finance, a. s. Později byla tato pohledávka právním nástupcem obchodní společnosti Home Credit Finance, a. s., postoupena žalující straně (vedlejší účastnici), která ji uplatnila v rozhodčím řízení. Rozhodčí nález k nesplněné části pohledávky stěžovatele vydal rozhodce (JUDr. M. L.), jenž byl pro dané rozhodčí řízení jmenován na základě rozhodčí doložky sjednané v úvěrové smlouvě v hlavě 9 § 15 rozhodnutím představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Dle uvedeného ustanovení hlavy 9 § 15 úvěrové smlouvy: "Veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává předsednictvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., ze Seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem [adresa] Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s." Na základě rozhodčího nálezu podala vedlejší účastnice návrh na nařízení exekuce, o němž v souladu s návrhem rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni.

III. 7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2012 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

8. Vedlejší účastnice v právním zastoupení v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2012 zrekapitulovala vývoj vzniku předmětné pohledávky a dovodila správnost nařízení exekuce obecnými soudy, neboť stěžovatel neuhradil na nákladech předcházejícího řízení částku, k níž byl podán návrh na nařízení exekuce. Pro nařízení exekuce byly splněny rozhodné skutečnosti - vykonatelný rozhodčí nález a povinný do dne podání návrhu na nařízení exekuce nesplnil v plné výši povinnosti stanovené mu rozhodčím nálezem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel po podání návrhu na nařízení exekuce uhradil část pohledávky, navrhla vedlejší účastnice pro tuto částku částečné zastavení exekuce. S ohledem na shora uvedené vyslovuje vedlejší účastnice přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl. Současně souhlasí, aby ve věci bylo upuštěno od ústního jednání.

9. Stěžovatel v replice ze dne 20. 9. 2012 k vyjádření vedlejší účastnice uvádí, že je jen opakováním argumentace uplatňované vedlejší účastnicí v řízení před obecnými soudy, aniž by relevantním způsobem vyvrátila tvrzení stěžovatele. Stěžovatel proto v plném rozsahu odkazuje na obsah podané ústavní stížnosti a trvá na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. Současně souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, upustil v předmětné věci od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

11. Po přezkoumání napadených usnesení Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a připojených spisových materiálů z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud se shoduje s Krajským soudem v Plzni v závěru, že k nařízení exekuce je třeba, aby oprávněný prokázal, že má vůči povinnému právo přiznané exekučním titulem, a tvrdil, že povinný povinnost stanovenou exekučním titulem dobrovolně nesplnil. Nesouhlasí však s postupem Krajského soudu v Plzni při posuzování otázky, zda předmětný rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem. 13. Podle Ústavního soudu nevylučuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011) takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Plzni nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

14. V projednávané věci rozhodce svoji pravomoc rozhodnout spor opíral o rozhodčí doložku sjednanou v úvěrové smlouvě o revolvingovém úvěru obchodní společností Home Credit Finance, a. s. Ujednání o rozhodčí doložce (srov. bod 6 tohoto nálezu) však neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. V tomto směru lze odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 (dostupné na http://www.nsoud.cz), jímž došlo ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce. Podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,rozhodčí řád' vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák." Stejně nahlíží na transparentní výběr rozhodce i nálezová judikaturu Ústavního soudu verifikující náhled Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

16. Krajský soud v Plzni tedy pochybil, pokud se nezabýval otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout. Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele postačí zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, který při novém projednání opravného prostředku (odvolání) stěžovatele posoudí, zda rozhodce jmenovaný představenstvem podle jednacího řádu Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., která není stálým rozhodčím soudem, disponoval pravomocí spor rozhodnout.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu vyhověl a usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 a ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. S ohledem na výše učiněný závěr se již Ústavní soud nezabýval dalšími stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděnými námitkami.

18. Vznesenou námitkou podjatosti se po vyjádření soudkyň V. F. a Michaely Židlické zabýval III. senát Ústavního soudu a v usnesení ze dne 23. 2. 2012 vyslovil, že uvedené soudkyně nejsou z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3779/11 vyloučeny.

Odůvodnění

I. Soudkyně Vlasta Formánková a Michaela Židlická jsou členky čtvrtého senátu Ústavního soudu, který bude podle platného rozvrhu práce rozhodovat ve věci ústavní stížnosti, podané stěžovatelem Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2011. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 3. 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 (v petitu ústavní stížnosti je chybně uvedeno, že posledně uvedené rozhodnutí vydal "Krajský soud v Plzni").

Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2012, navrhl, aby jmenované soudkyně byly vyloučeny z projednávání této věci, protože je považuje za podjaté.

Příčinu podjatosti soudkyně Vlasty Formánkové spatřuje navrhovatel v tom, že v dřívější době dlouhodobě působila jako soudkyně na Krajském soudě v Plzni a je bývalou kolegyní soudkyně JUDr. Aleny Polednové, která rozhodovala ve věci sp. zn. 14 Co 436/2011, k níž se zčásti vztahuje podaná ústavní stížnost. Stěžovatel se dále domnívá, že soudkyně Michaela Židlická, která je v řízení před Ústavním soudem soudkyní zpravodajkou, "by neměla v daném případě současně působit resp. rozhodovat v senátu, který by měl o věci rozhodnout".

K námitkám podjatosti se písemně vyjádřily obě shora jmenované soudkyně.

Soudkyně Vlasta Formánková uvedla, že k předmětné věci, k účastníkům řízení ani k soudkyni Krajského soudu v Plzni dr. Polednové nemá žádný vztah a necítí se být podjatá.

Soudkyně Michaela Židlická uvedla, že k projednávané věci ani k účastníkům řízení nemá žádný vztah a necítí se být podjatá.

III. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o vznesených námitkách podjatosti soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, neshledal žádné podmínky pro použití ust. § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 3779/11 a skutečnosti uváděné stěžovatelem a oběma jmenovanými soudkyněmi a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti soudkyň. Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na soudním řízení nebo k věci samotné nebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na rozhodování v dřívějším občanskoprávním a exekučním řízení.

Ústavní soud již opakovaně ve svých judikátech vyslovil, že "vztah mezi soudci na jednom pracovišti, vyplývající z jejich vzájemného pracovního styku, nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu" a že takovým důvodem není ani "pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu" (viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 67/04, IV. ÚS 678/05 a v dalších věcech, dostupných v databázi NALUS). Ostatně i judikaturou obecných soudů je zastáván konstantní názor, že pouhý profesionální vztah mezi soudci téhož soudu, spočívající v jejich zařazení na stejném pracovišti, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti některých z těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se dříve nepodílel (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 9 To 32/2006). S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje.

Stěžovatelova úvaha, že podjatost soudce by mohla spočívat v tom, že takový soudce působí současně jako zpravodaj a zároveň jako člen rozhodujícího senátu, je zcela nelogická a vychází z mylné představy o organizaci práce v soudnictví. Je totiž naopak pravidlem, že soudce zpravodaj je současně členem rozhodujícího senátu; namítané "zdvojení" role nevytváří žádný kolizní vztah a nezakládá žádnou příčinu podjatosti soudce. Proto bylo rozhodnuto, že soudkyně Vlasta Formánková a Michaela Židlická nejsou vyloučeny z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3779/11.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu