Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky FVE SUN VIK 2 s. r. o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem KVB advokátní kanceláře s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 9 As 173/2015-71 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2015 č. j. 62 A 97/2013-131, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění
I. Návrhem ze dne 3. 2. 2016, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, se společnost FVE SUN VIK 2 s. r. o., (dále jen "osoba zúčastněná na řízení" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13853-5/2010-ERU (dále jen "správní rozhodnutí"), kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, na celkový instalovaný sluneční výkon 1,589 MW, pro provozovnu fotovoltaické elektrárny v katastrálním území [k.ú.] I, na pozemku p. č. X. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Dne 19. 6. 2015 rozsudkem č. j. 62 A 97/2013-131 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") o žalobě nejvyššího státního zástupce, podané k ochraně veřejného zájmu podle ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. proti správnímu rozhodnutí žalovaného Energetického regulačního úřadu, se sídlem v Jihlavě, rozhodl tak, že správní rozhodnutí žalovaného se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a IV). V tomto řízení měla stěžovatelka postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 soudního řádu správního. Dne 26. 11. 2015 rozsudkem č. j. 9 As 173/2015-71 Nejvyšší správní soud kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
V daném případě bylo podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelčiny námitky jsou však uplatnitelné v otevřeném správním řízení, v němž bude Energetický regulační úřad znovu rozhodovat o žádosti osoby zúčastněné na řízení o udělení licence, vázán právním názorem správního soudu, vysloveným v jeho rozhodnutí, případně jako důvod správní žaloby resp. kasační stížnosti.
Stěžovatelce jsou tudíž i nadále k dispozici prostředky správního řádu a soudního řádu správního, a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné prostředky k ochraně svých práv. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (viz např. usnesení dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovaná judikatura). Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2016
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj