ÚS 391/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 1997 ve věci ústavní stížnosti 1) ing. P.W., 2) P.W., obou zastoupených advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, čj. 11 Co 67/97-44, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 10. 1996, čj. 7 C 169/95-25,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dále k zásahu do ústavou chráněného práva na nedotknutelnost vlastnictví. V důsledku napadených rozhodnutí stěžovatelé nedosáhli vyklizení bytu v domě, který je v jejich vlastnictví a jsou nuceni trpět stav, kdy nájemník, ačkoli řádně neplatí nájemné, bydlí v domě i nadále. Z uvedených důvodů navrhují proto, aby výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
2 IV. ÚS 391/97
Z obsahu spisu 7 C 169/95 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 19. 5. 1995 u tohoto soudu žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu bez bytové náhrady, přičemž tvrdili, že žalovaní jako nájemci neplatí za pronajatý byt řádně nájemné po dobu delší než 3 měsíce [§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku] a podle § 712 odst. 5 občanského zákoníku nemají právo na bytovou náhradu. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru ze strany nájemců nedošlo k hrubému porušení jejich povinností, neplatili-li měsíčně na nájemném méně pouze 6,- Kč. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, když dospěl k závěru, že postup stěžovatelů vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku odporuje zásadám odpovídajícím vztahům mezi pronajímatelem a nájemcem bytu, upraveným v občanském zákoníku.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů těmito soudy. Navíc závěry, k jakým dospěly obecné soudy, jeví se po zvážení všech určujících skutečností jako zcela adekvátní, neboť plně reflektují význam v této věci konkurujících zájmů, z nichž zájem na zachování stávajícího nájemního poměru s ohledem na vcelku zanedbatelnou výši nedoplatku nájemného a konstatované nedostatky ve vyúčtování plateb na straně stěžovatelů se jeví i z hlediska principu spravedlivého procesu jako naléhavější. Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. prosince 1997 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj