Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) R. B., 2) R. B., 3) K. E., 4) R. P. a 5) J. U., všech zastoupených JUDr. Petrem Novákem, advokátem, AK se sídlem v [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 42/2007 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006 čj. 3 T 29/2005-1355 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 26. 8. 2008 se 1) R. B., 2) R. B., 3) K. E., 4) R. P. a 5) J. U. (dále též "stěžovatelé", případně "obvinění") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v jejich trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi (dále též jen "nalézací soud") pod sp. zn. 3 T 29/2005. II. Z vyžádaného spisu nalézacího soudu vyplývá následující. Dne 25. 5. 2006 nalézací soud obviněné (kteří byli souzeni spolu s dalšími třinácti spoluobviněnými) uznal pro skutky v rozsudku popsané každého vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a odsoudil (každého z nich) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let; dále každému uložil peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest v trvání jednoho měsíce. Dne 22. 3. 2007 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněných (a dalších dvanácti spoluobviněných) proti výrokům o vině i uložených trestech zamítl. U spoluobviněného J. L. napadený rozsudek nalézacího soudu v části jeho se týkající ve výroku o trestu zrušil a v tomto směru nově rozhodl. Dne 30. 10. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání spoluobviněných J. A., F. H., J. K. a O. K. podle § 265i odst. 1 písm. e), resp. písm. b), tr. řádu odmítl. III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že řízení před nalézacím i odvolacím soudem nebylo spravedlivé a poukázali na čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Argumentovali obdobně jako ve svých odvoláních, resp. obhajobě, v řízení před nalézacím soudem.
Základní právo na spravedlivý proces měly obecné soudy porušit akceptováním důkazu čtením protokolů o svědeckých výpovědích zahraničních řidičů, jejichž výslech byl učiněn jako neodkladný úkon v smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu, tj. mimo hlavní líčení a tudíž bez možnosti obviněných a jejich obhájců klást jim otázky. Dalším pochybením měl byl výslech agentky Policie ČR jako utajené svědkyně, pro jehož provedení nebyly splněny podmínky ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu.
Stěžovatelé dále namítli, že rozsudek nalézacího soudu jim byl doručen po 4 měsících a rozsudek odvolacího soudu až po 10 měsících, čímž došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. IV.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení nedošlo k tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelů; navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Okresní soud v Břeclavi, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelů. Při vyhotovení rozsudku postupoval v souladu s kancelářským řádem a s ohledem na pracovní vytížení, složitost a závažnost kauzy vyhotovil rozsudek, co nejdříve to bylo technicky možné. Vyjádřil přesvědčení, že v tomto ohledu stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
V. Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná z následujících důvodů. Podstatou návrhu je především tvrzení, že nalézací a odvolací soud porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že jim neumožnily vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (tj. řidiče zahraničních kamionů) a dále že porušily ustanovení trestního řádu o výslechu agenta jako utajeného svědka, a konečně tvrzení, že v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům při doručování napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nalézacího i dovolacího soudu, stejně jako z výše uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, je dostatečně zřejmé, že námitky týkající se vadného dokazování tvořily součást obhajoby stěžovatelů uplatněné již v předchozích fázích řízení; nalézací i odvolací soud se s nimi náležitě vypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, proč výslech agentky jako utajeného svědka a důkazy čtením protokolů o svědeckých výpovědích zahraničních řidičů považovaly za učiněné v souladu s trestním řádem. Ústavní soud necítí potřebu jakkoliv důvody, pro které obecné soudy odmítly akceptovat naznačené vývody obhajoby, opakovat nebo rozvíjet neboť, maje je za správné, postačí na ně odkázat. V tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K tvrzeným průtahům při doručování ústavní stížností napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud uvádí, že v souladu s požadavky řádného výkonu spravedlnosti je takový postup obecných soudů, který zaručuje, že jejich rozhodnutí jsou účastníkům doručována včas a bez zbytečných odkladů. Takový požadavek ovšem nelze ztotožňovat se základním právem na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud stěžovatelé v dané souvislosti měli na mysli zbytečné průtahy v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, v řízení již skončeném, je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz) nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je totiž od účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba podle citovaného zákona v případě neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Z uvedeného vyplývá, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 2. dubna 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu