Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3476/2015-553, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3476/2015-553, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 25 Co 388/2014-498, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 25 C 47/2000-462, ve věci určení dědického práva a vyslovení neplatnosti závěti. Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 3. 2. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, přestože podle jeho přesvědčení splňovalo zákonné podmínky projednání.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Takové pochybení v dané věci neshledal. Nejvyšší soud nepřekročil ústavní mantinely své rozhodovací činnosti, odmítl-li dovolání stěžovatele se stručným odůvodněním podle § 243f odst. 3, věty první, o. s. ř. Konstatoval, že v řízení o dovolání nelze pokračovat pro nedostatky spočívající v tom, že neobsahuje způsobilé vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237-238a o. s. ř.), a byl v něm uplatněn jiný dovolací důvod než podle § 241a odst. 1 o. s. ř. - stěžovatel nenamítal nesprávné právní posouzení věci, nýbrž namítl nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud ověřil - mj. i z vlastního textu dovolání, které přiložil k ústavní stížnosti - že stěžovatel v něm obsahově brojil výhradně proti skutkovým závěrům soudů; jádrem argumentace namítal pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že přijal skutkové závěry nalézacího soudu, rezignoval na svoji povinnost je přezkoumat a učinil nesprávný závěr o korektnosti dokazování, na jehož základě byla posuzována otázka platnosti závěti a které bylo založeno na dvou znaleckých posudcích a svědeckých výpovědích. Na závěru o ústavní konformitě napadeného usnesení nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel do dovolání zahrnul obecný (formální) odkaz na odklon podřízených soudů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu