Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 20 Cdo 3969/2016-185, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. 20 Cdo 3969/2016-185, dovolání stěžovatele s odůvodněním, že nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.; neobsahovalo především údaj o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a nevymezil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Proti výše uvedenému rozhodnutí se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že dovolací soud rozhodl svévolně, neboť odmítl dovolání pro vady, které ve skutečnosti neexistovaly. Napadené rozhodnutí nese podle tvrzení stěžovatele prvky extrémní libovůle a nahodilosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci nelze shledat porušení žádného ústavně chráněného práva stěžovatele. Nejvyšší soud rozhodl ve věci v souladu se zákonnou úpravou a svojí ustálenou rozhodovací praxí; nepřekročil přitom své pravomocí ani se nedopustil extrémní svévole při aplikaci podústavního práva. Je odpovědností stěžovatele řádně hájit svá práva v dovolacím řízení; skutečnost, že v dovolání dostatečně nevymezil, v čem spatřuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., jde k jeho tíži. Jestliže bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nelze v tom shledat protiústavní zásah.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě, nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání, neboť netrpělo vytýkanými vadami, opak je pravdou. Stěžovatel sice spatřoval přípustnost dovolání v tom, že je třeba posoudit právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, dále ovšem neřešené otázky nevymezil. Stěžovatelem předestřené námitky dovolání byly spíše jen polemikou s právními závěry odvolacího soudu; navíc poukazovaly na nesprávné právní hodnocení věci, což inklinuje spíše k rozporu s ustálenou judikaturou, tedy k jinému případu přípustnosti dovolaní, než byl stěžovatelem vymezen. Položené "otázky" nesplňovaly, co do svého obsahu, podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Na položené "otázky" ani nebylo možné formálně odpovědět, neboť se z gramatického hlediska jednalo o věty oznamovací postrádající jakýkoliv dotaz. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu