IV. ÚS 3935/16

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze a uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jejichž výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud z veřejně dostupné aplikace Infosoud publikované na portálu justice.cz zjistil, že stěžovatel podal proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 29. 11. 2016 dovolání. Tuto informaci rovněž ověřil telefonickým dotazem u Městského soudu v Praze.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatel sice mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání podal, avšak ústavní stížnost podal ještě předtím, než bylo o jeho dovolání rozhodnuto. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. To platí i pro situaci, kdy bylo dovolání sice podáno, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto. Opačná interpretace by mohla vést třeba i k tomu, že by napadená rozhodnutí byla zrušena dvakrát - jednou rozhodnutím Nejvyššího soudu a jednou v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r. soudce zpravodaj