Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2014 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 420/2013-135 ze dne 12. 9. 2013 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dne 23. 12. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 24 T 286/2010-119 ze dne 25. 4. 2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci dle § 324 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že předmětné usnesení krajského soudu napadl dovoláním a ústavní stížnost podal toliko z důvodu právní jistoty "pro případ, že by dovolání bylo shledáno zcela bezpředmětným a stěžovateli by marně uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti".
II. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného plyne, že pokud se stěžovatel rozhodl využít mimořádného opravného prostředku, brání tato skutečnost tomu, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl. Pokud by se totiž Ústavní soud ústavní stížností meritorně zabýval dříve, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud, zasáhl by nepřípustně do jeho kompetence a porušil by zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud odkládal své rozhodnutí do doby, až bude znám výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Jelikož stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tento postup ovšem stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť mu v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, zůstane zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i vůči nyní napadenému usnesení krajského soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj