IV. ÚS 3978/11

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáními ze dne 10. 1. 2012, 1. 5. 2012 a 9. 5. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 31 Ca 166/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že krajský soud rozsudkem č. j. 31 Ca 166/2009-72 ze dne 23. 2. 2011 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad"), ze dne 1. 9. 2009 č. j. KUZL 60406/2009, sp. zn. KUSP 83065/2008 ÚP-S, jímž bylo z důvodu nepřípustnosti zamítnuto odvolání stěžovatelky proti stavebnímu povolení, vydanému dne 12. 1. 1998 Městským úřadem Kelč, komisí výstavby, ve věci plynofikace rodinného domu č. p. [č.p.], nacházejícím se na pozemku parc. č. [parcela], v k. ú. [k.ú.] - Nové Město. Stěžovatelka dovozovala, že jako vlastník sousedního pozemku a stavby na něm umístěné měla být zahrnuta do okruhu účastníků stavebního řízení, neboť byla stavbou, na níž bylo vydáno stavební povolení, dotčena na svém vlastnickém právu. Krajský úřad, jakož i následně krajský soud, ovšem dospěly k závěru opačnému, tedy že stěžovatelka účastníkem stavebního řízení být neměla. Kasační stížnost, kterou stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu podala, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2011-115 ze dne 22. 9. 2011 zamítnuta, když i tento soud potvrdil správnost předchozích závěrů krajského úřadu a krajského soudu o absenci účastenství stěžovatelky v předmětném stavebním řízení. Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Neoprávněný zásah do svých práv spatřovala stěžovatelka především v nepřiměřeně restriktivní a formalistické interpretaci ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dále v tom, že obecné soudy bez náležitého zdůvodnění neprovedly jí navrhované důkazy, což činilo jejich rozhodnutí v příslušné části nepřezkoumatelnými. Stěžovatelka rovněž vyjádřila názor, že již samo předmětné stavební povolení bylo nicotným aktem, k čemuž mělo být ze strany obecných soudů přihlédnuto. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 31 Ca 166/2009-72 ze dne 23. 2. 2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2011-115 ze dne 22. 9. 2011 svým nálezem zrušil a aby rozhodl, že náklady jejího právní zastoupení uhradí stát.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v návaznosti na něj porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, přičemž pochybení obecných soudů spatřovala především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a srozumitelně zdůvodnily; vypořádaly se přitom důsledně se všemi uplatněnými námitkami, jakož i předloženými důkazními návrhy (srov. zejm. body 29-34 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila a předložila vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno stěžovatelce přiznat požadovanou náhradu nákladů právního zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu