Ústavní soud soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu obchodní korporace TARAS, spol. s r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Stanislavem Suttnerem, advokátem se sídlem [adresa] a, proti usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 2. října 2018, sp. zn. 2 ZN 2406/2018, a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, ze dne 28. srpna 2018, č. j. KRPA-202141-14/TČ-2018-001392, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měly orgány veřejné moci zasáhnout do jejího práva zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že policejní orgán usnesením odložil ji iniciovanou trestní věc [podezření ze spáchání zločinu zpronevěry a porušování povinností při správě cizího majetku, kterého se měl dopustit druhý (bývalý) jednatel stěžovatelky], neboť nebylo prokázáno jednání, které by naplnilo všechny zákonné znaky zločinu; následnou stížnost státní zástupce jako nedůvodnou zamítnul.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem, upravujících to které řízení. Postupují-li orgány činné v trestním řízení v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), to znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu je relevantní ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, které zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) je žádost o výkon dohledu považována za obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu a že do budoucna bude stížnosti, u nichž stěžovatelé nevyužili žádost o dohled k nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, odmítat pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. S ohledem na uvedené skutečnosti je návrh nepřípustný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej soudce zpravodaj odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj