IV. ÚS 402/11

Odůvodnění

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek garantované ustanovením čl. 11 Listiny. Podle stěžovatelky správní soudy pochybily tím, že kuřecí svalnaté žaludky, jež byly předmětem daně z přidané hodnoty placené stěžovatelkou, zařadily do kapitoly č. 05, resp. položky č. 0504 Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (dále jen "Harmonizovaný systém"), jako "Střeva, měchýře a žaludky zvířat (jiných než ryb), celé a jejich části, čerstvé, chlazené, zmrazené, solené, ve slaném nálevu, sušené nebo uzené." Toto pochybení správních soudů ve svém důsledku aprobovalo protiprávní jednání správních orgánů; ty stěžovatelce vyměřily na základě zařazení svalnatých kuřecích žaludků do jiné položky, než jakou ona navrhovala použít, vyšší daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela rozsáhlou argumentaci (opřenou jak o jazykový, tak o teleologický výklad právních předpisů Evropské unie), na základě níž dospěla k závěru, že svalnaté kuřecí žaludky je nutno zařadit do kapitoly 2 Harmonizovaného systému, která zahrnuje maso a jedlé droby; takové zařazení by vedlo k vyměření nižší daně. II. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení znám.

III. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, avšak jde o návrh dílem nepřípustný a dílem zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě - stejně jako rozhodnutí dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. kromě citovaných usnesení i nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, nejnověji usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10) tak, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí kasačnímu přípustná není. Soudní řízení vedené ve stěžovatelově věci dále pokračovalo, a i když napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl z formálního hlediska právní moci, nebylo jím ještě pravomocně skončeno řízení před správními soudy (k čemuž došlo až poté, co právní moci nabyl napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni). Pro uvedené je ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku Nejvyššího správního soudu nepřípustná. Přes tuto skutečnost se však Ústavní soud de facto argumentací obsaženou v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu a její souladností s ústavním pořádkem zabýval. Právním názorem Nejvyššího správního soudu byl totiž Krajský soud v Plzni v řízení následujícím po kasačním rozhodnutí vázán; Ústavní soud proto, ač formálně přezkoumával rozsudek Krajského soudu v Plzni a nikoliv předchozí rozsudek kasační, musel do svých úvah pojmout i argumentaci Nejvyššího správního soudu, jež fakticky i právně výsledek řízení před správními soudy předurčila. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález III. ÚS 224/98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sledující svým výrokem i jeho odůvodněním předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však za protiústavní v naznačeném smyslu chápat nelze. Ústavní soud není povolán k tomu, aby se vyjadřoval ke správnosti zařazení kuřecích svalnatých žaludků do některé z kapitol, resp. položek Harmonizovaného systému, neboť posouzení této otázky typicky je předmětem výkladu podústavního práva. Nejvyšší správní soud a posléze i Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí se této výkladové otázce věnovaly nadmíru podrobně a pečlivě a svůj závěr o zařazení kuřecích svalnatých žaludků pod položku č. 0504 Harmonizovaného systému řádně odůvodnily. Opřely se přitom o výkladová pravidla pro výklad Harmonizovaného systému a jimi provedená interpretace podústavního práva je racionální, srozumitelná a nevykazuje jakékoliv znaky svévole ani porušení hmotných či procesních základních práv stěžovatelky. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu proto ve smyslu principů vztahu ústavního soudnictví k rozhodování obecných soudů - tak, jak byl shora stručně vyložen - v projednávané věci vytvořen není, pročež ústavní stížnost v části napadající rozsudek Krajského soudu v Plzni nezbývá než posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Obstál-li z uvedených důvodů z hlediska ústavní konformity stěžovatelkou napadený rozsudek správního soudu, je tím současně najisto postaveno, že ani žalobou napadená rozhodnutí finančních úřadů rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky nevykazují. I ve vztahu k nim je proto ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Samotný nesouhlas stěžovatelky - byť právně plausibilní - se zařazením určitého produktu pod konkrétní položku Harmonizovaného systému není způsobilý odůvodnit závěr o protiústavnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu